Again

2.

Uběhlo pár měsíců a už byl den, kdy se Miley vyznám. Zrovna jsem si prohlížel svůj oblek, který byl půjčen z půjčovny -protože jak jinak bych sehnal něco ve středověkém stylu- když mě zavibroval mobil, aby mi oznámil, že mi někdo napsal.
Odtrhl jsem pohled od kostýmu a podíval se na zprávu.

Áčko: Tak co? Už jsi radostí bez sebe, nebo jsi nervozitou bez sebe?

Já: Spíš to druhé, proto potřebuji, abys mě nějak uklidnil.

Áčko: Jak? Mám tě na dálku obejmout? Poslat pro tebe zlatý kočár? Poslat ti uklidňující prášky? Tak to asi nepůjde chlapečku.

Já: Tak něco piš, abych na to přestal myslet, i když líp by fungovalo mluvení, ale to mě asi neprojde.

Áčko: Smůla. Ale můžu tě obejmout na plese, jelikož budeme mít oba masky a já mám super kostým, ve kterém ani nejdu poznat, takže bych tě obejmout mohl.

Já: Vážně?!

Áčko: Jasně, že jo. Copak bych ti někdy kecal? Ten ples je jediná možnost jak být na veřejnosti sám sebou.

Já: A proč se tak nemůžeš chovat normálně? Pořád jsi mi to neřekl.

Áčko: No...Protože moji rodiče jsou bohatí a chtějí, abych se choval jako oni zamlada, takže tak jak já nechci. Moje teta, která je jednou z učitelek, mě pořád hlídá a já už v tom jsem tak zamotaný, že bych se nemohl jen tak z ničeho nic chovat úplně jinak, než poslední dva roky. A už se na vícekrát neptej.

Já: Dobře.

Potom jsme si ještě půl hodiny psali, než jsem se musel začít chystat. Vyčistil jsem si zuby, což mi ze začátku přišlo zbytečný, jelikož si je stejně ušpiním, ale nakonec jsem si je stejně vyčistil. Vymáčkl jsem si jeden pupínek, který mi vévodil nahoře na čele u vlasů, které ho zakrývali, jinak už jsem dospělí muž, kdyby se někdo ptal. Pubertou jsem si už prošel, naštěstí.
Oblékl jsem si čisté spodní prádlo a došel si pro kostým, který se skládal z hedvábné nažloutlé košile, světle hnědé vesty, zeleného "brokátového" kabátu a punčoch a krátkých kalhot. do ruky jsem si vzal zelenou masku pokrytou peřím a do skryté kapsy strčil peněženku s lístkem, který dostal každý z naší školy, a mohl jsem vyrazit.
Už cestou tam se mi potili dlaně a nedočkavostí mi bušilo srdce a zároveň mi ho svírala ledová ruka stísněnosti. Měl jsem z toho dnešního večera. Nevím jestli jsem si to jenom vymyslel, ale měl jsem takový pocit, že se dnes stane něco...nevím jak to pojmenovat. Prostě mám takový zvláštní pocit.
Došel jsem před vchod do školy, kde stáli dva učitelé a vybírali vstupenky. Podal jsem jim vstupenku a nechal se proudem studentů unášet do tělocvičny, která byla na tento den vyhrazena.
Nasadil jsem si masku a začal se porozhlížet po lidech, kteří byli oblečeni v podobném stylu jako já. Hledal jsem konkrétně blonďaté vlasy, které tak krásně zavoněli, když kolem mě prošla. Než se mi podařilo ji objevit, už dávno započal ples a začínala hrát první písnička, kterou hrála nějaká školní kapela a setmělo se, takže tady svítilo jen slabé žluté osvětlení, které nahrazovalo svíčky. Všude se to hemžilo různými barvami a vůní potu a různých parfémů, takže se nedivte, že mi trvalo tak dlouho ji najít. Našel jsem ji u stolu s občerstvením, jak si povídá s nějakým vysokým klukem, který měl zakrytou vrchní část obličeje i vlasy fialovým peřím, takže nešlo poznat o koho se jedná. 
Proč mi najednou v myslí vyskočilo jméno Aristoteles? Sám nevím, asi je to proto, že mi napsal, že  bude mít takovou masku, ve které ho nikdo nepozná. Aristoteles, tak se pro informaci jmenuje ten kluk se kterým si dopisuji, nebo mi alespoň říkal, že je to jeho druhé jméno.
Trčel jsem asi tak dva metry od Miley, ale nedokázal jsem se přinutit k ní přistoupit a vyzvat ji k tanci. Ten vysoký kluk sebou najednou trhl a vpil se mi pohledem do očí. Odkud jen ty oči znám?
Neměl jsem čas nad tím uvažovat, jelikož něco potichu řekl mé vyvolené a zmizel v davu. Miley se překvapeně otočila mým směrem.
"Ty mi chceš něco říct?" otázala se zaskočeně. Já se tvářil stejně zaskočeně jako ona. Co to má znamenat?
"No...Ehm...Já, já bych se tě chtěl zeptat, jestli by sis nechtěla zatančit?" vykoktal jsem.
Šokovaný výraz z její tváře zmizel a nahradil ho úsměv. "Samozřejmě." souhlasila a čapla mě za ruku. Se zatajeným dechem jsem za ní doklopýtal na parket a stoupl si s ní do začáteční taneční pozice. Ještě štěstí, že tanec mi celkem jde, i když na tanečních se mi kluci často posmívali, že mám moc dívčí pohyby.
Hráli waltz, můj oblíbený tanec.
Když jsme začali tančit, tak Miley radostně vypískla. "Tohle je můj oblíbený tanec."
Super, první společná věc. "Já taky. Mám rád standardní tance." 
"Vážně? Tak to bychom si mohli zatančit třeba i tango." navrhla Miley. "Umíš i profesionální? Já už od mala chodím na standardní tance."
"No, profesionálně to neumím, ale umím tango pro pokročilé." oznámil jsem s radostným úsměvem. Bál jsem se, že si nebudeme mít o čem povídat, ale jak to vypadá, tak to bude dobré.
"Super. Takže s tebou počítám, nevím jak se jmenuješ. Můj přítel totiž neumí vůbec tančit." zachichotala se a mě na chvíli přestalo bít srdce. Ona. Ho. Doopravdy. Miluje.
"Um...Nevím, jestli se tady budu zdržovat dlouho. Musím ještě něco vyřídit. Čau." vyhrkl jsem a utekl od ní. Nedokázal bych tam vydržet déle. Uslyšel jsem ještě její slabé zavolání, ale to přehlušil hluk ostatních. Vyběhl jsem z tělocvičny do chodby se skříňkami, kde jsem se opřel o skříňku s číslem  162, po které jsem sklouzl na podlahu a sundal si masku, aby ji nepromočili mé slzy, které si už dělali cestičky po mých tvářích.
Proč se to musí dít jenom mě? Ale mohlo mě napadnout, že když si někoho našla, tak ho jen tak neopustí. Ale stejně. Byl jsem pěkně tupý, že mě to nenapadlo dříve a slepě si nemyslel, že by se do mě mohla zamilovat.
"Hej, Teo." probral mě z myšlenek povědomý hlas. Zvedl jsem své uplakané oči ke klukovy, který předtím mluvil s Miley.
"C-Co chceš?" zeptal jsem se. V tom přítmí měl nádherné stříbřité oči, které zářili jako měsíc za úplňku.
Natáhl ke mě ruku. "Přišel jsem tě obejmout." pousmál se a tím ukázal rovné zuby a dolíček na levé tváři.
"T-Ty jsi Áčko? Ari?" vyžbleptl jsem zaskočeně a utřel si hřbetem ruky tváře.
"A kdo jiný bych měl být?" ozval se znovu tím svým melodickým mužným hlase, kterým by mohl nahrávat audioknihy.
Natáhl jsem k němu tedy ruku a nechal se od něj obejmout.
Zvláštní, pomyslel jsem si v duchu, proč se najednou cítím tak klidně, tak...příjemně?
Objetí jsem mu oplatil a nasál jeho vůni. Voněl zvláštní nevtíravou sladkou vůní. Voněl jako cukrátka a zároveň jako, nevím jak to popsat, prostě voněl svou osobní vůní, která mi připadala jako vůně něčeho divokého, nespoutaného. Zvláštní kombinace, ale také byla příjemná, měl jsem pocit jako bych ji mohl dýchat v jednom kuse a nikdy by mě neomrzela.
"To se snažíš zfetovat mou vůní?" uslyšel jsem pobavený tichý smích. Ihned jsem zrudl a zavrtal se ještě více do jeho ramene.
"Nesměj se." zamumlal jsem.
Ucítil jsem ve svých vlasech dotek štíhlých prstů, jak se jimi prohraboval. "Smích je přeci zdravý, ne?" zabručel. "Asi to nedopadlo moc dobře, soudě podle toho, jak jsi se tady zhroutil."
"Ne, ona už má přítele."
Povolil stisk a odtáhl se na vzdálenost deseti centimetrů od mého obličeje. "Jsem hrozně sobecký, když řeknu, že je to dobře?"
Šokovaně jsem se mu díval do očí, které v sobě měli zvláštní hladové a zároveň něžné plamínky. "P-Proč? Já myslel, že mi to přeješ." zašeptal jsem a znovu mi začali téct slzy.
Položil mi dlaně na krk a palci mi setřel slané kapičky z tváří.
"Protože bych potom nemohl udělat tohle." zamumlal s pohledem upřeným na mé rty a dříve než jsem stihl zareagovat se na ně přilepil těmi svými. Trvalo to jen krátce, takže jsem se nezmohl na žádný protiútok.
"Promiň, ale já to musel udělat. Jinak bych ti to, co řeknu nyní nedokázal říct." vyhrkl Ari s pohledem upřeným do mých vytřeštěných kukadel. "Miluju tě, Tateo Michaelsi."
Bez varování mě pustil a zmizel ve tmě chodby.
Suše jsem polkl a prsty se dotkl svých rtů.
C-Co to bylo za pocit?