Again

3.

Ležel jsem u sebe v pokoji na posteli a v mysli přemítal scénku, která se udála před dvěma dny. Byla neděle večer a já se snažil usnout, avšak rozbouřené pocity i myšlenky mi nedali spát.
Kdo to byl? Vím, že to byl Ari, ale kdo to byl ve skutečnosti? Proč mě ten jeden trochu intimnější dotek, tak rozhodil? Proč nejsem vůbec smutný z Miley, ale z toho, že nevím, kdo je Ari? Proč chci znovu cítit to příjemné vlhké teplo jeho rtů na těch svých?
Tyhle otázky se mi honily hlavou a já stejně na žádnou z nich nedokázal odpovědět. 
Zakryl jsem si rudé tváře a bezmocně zakňučel. "Do pytle, takhle to nevyřeším."
Vzal jsem do ruky mobil a otevřel si konverzaci mezi mnou a Arim. Poslední odeslaná zpráva bylo jeho rozloučení. V tu dobu jsem ještě netušil, že zrovna ta osoba, kterou jsem považoval za jediného kamaráda, mi pár hodin po naší konverzaci tolik zamotá mé vlastní myšlenky. Vždy jsem si myslel, že znám sám sebe lépe jak ponožky, ale páteční večer mi dokázal pravý opak.
Jsem nebo nejsem gay? Nikdy jsem proti homosexuálům nic neměl, ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem pravděpodobně jedním z nich.

Já: Ari? Co to mělo znamenat?

Napsal jsem a doufal, že mi odepíše odpověď. Vážně to netrvalo dlouho a cinkla mi další zpráva.

Áčko: Co asi. Přesně to, co to bylo. Nechci to opakovat přes zprávy, jelikož se mi ta slova zdají na obyčejné esemeskování až moc vážná, ale napíšu to jinak. M..uji tě a to se nezmění. Chodím o ročník výš jak ty a jsem mezi lidmi docela oblíbený  a chovám se k tobě jako idiot.

Při psaní se mi rozklepali prsty a i zneklidnil dech.

Já: Vídám tě často? Znám tě? Mluvil jsem někdy s tebou?

Áčko: Jo, jo a ano. Jsem hrozný srab, že se ti nedokážu přiznat osobně. Proto jsem to udělal přesně tak, jak jsem ti poradit. Vše, co jsem chtěl udělat, jsem udělal pod maskou.Nedokážu ti teď říct kdo jsem, jelikož tuším, že máš právě všechno zmatené a ani já na to nejsem připravený, takže ti chci dát prostor na utřídění myšlenek. Psát ti budu pořád, to bych totiž jinak asi nezvládl, ale jenom někdy. Takže zatím čau.

Já: Ahoj.

Tak tímhle jsem si stejně žádnou z otázek nezodpověděl. Jenom to, že ho znám a chová se jako idiot. Ale co tím myslel? Jako idiot...Tím myslel, třeba to, že se chová jako cvok, nebo stalker či nějaký z šikanátorů? Nedokázal jsem na to přijít. Nakonec jsem stejně přestal o tomhle polemizovat, protože jsem si řekl, že ráno, moudřejší večera.

Z pohledu Aristotela

"Nezapomeň, že takhle se chovat nesmíš!" zařvala na mě hned po ránu matka, kvůli tomu, že jsem se konečně odhodlal k tomu, abych jí do očí řekl, že její pravidla jsou pitomý a také, že už je dodržovat nechci. "Je mi ukradený, že se ti do nich nechce, ale dodržovat je budeš. Jinak bys zahanbil svoji rodinu. Nebudeš se chovat jako zasraný zaláskovaný buzerant!" křikla rozčíleně. Jen kdyby tak věděla, že je to pravda. Jsem zasraný zaláskovaný buzerant.
"Michell, nech ho." snažil se ji zklidnit otec. Otce mám radši než matku, jelikož on má vždy mírný přístup vyjednávání. "Sice se chová jako dement, ale to neznamená, že si budeš kvůli němu ničit hlasivky."
Vážně je jenom o trochu lepší než matka. Oba mě považují za úplné nic, ale on na mě alespoň neřve kvůli každé kravině a většinou si mě nevšímá.
"Už jdu." oznámím tiše, a aniž by to ti dva nějak zaregistrovali, jsem se vypařil z naší vily. Cestou jsem kopal naštvaně do každého kamínku, který se povaloval na popraskaném chodníku. Touhle dobou už touhle ulicí nikdo nechodil. Většina lidí z bohaté čtvrti jezdí do školy autem a ti, kteří nemají řidičák, tak jezdí se svými rodiči či sourozenci. Já sice své auto měl, ale nechci si ho na parkovišti poškrábat, jelikož vím jak lidé rádi ničí starožitnosti. Koupil jsem si klasický pick-up z osmdesátek. Mám rád staré modely aut, které jsou i pochromované. Baví mě opravovat různé staré stroje od sekaček, motorek, aut až po traktory. Často chodívám za jedním technikem z chudé čtvrti, abych mu s něčím pomohl.
Dorazil jsem před školu a tam už na mě čekali mí dva věrní společníci, které jsem nesnášel. Byla to moje sestřenice s bratrancem, kteří měli za úkol hlídat mé chování stejně jako jejich matka, moje třídní.
"Zdar, vole." mávl na mě bratranec a sestřenka na mě kývla hlavou.
"Nazdar." oplatil jsem jim takovým tím frajerským tónem a spolu jsme vstoupili do školy. Naštěstí tam bylo hodně lidí, takže se mi podařilo vymotat se alespoň na chvíli z dohledu těch dvou drábů.
Opřel jsem se o svou skříňku a hypnotizoval dvířka skříňky hned naproti té mé a v ruce měl připravený mobil. Čekal jsem až přijde. Nečekal jsem ani moc dlouho. Jeho nesmělá chůze a kudrnaté lesklé vlasy se nedali přehlédnout. I přes to, že jsou školní uniformy škaredé, tak on snad v kterémkoliv oblečení vypadal roztomile. Vím, že on sám si neuvědomuje jak je nádherný, ale já z něj nikdy nedokážu spustit oči. Pořád nedokážu zapomenout na to, jak jsou jeho rty měkké a sladké. Ani na jeho slzy v očích a zarudlí nos. Došel ke své skříňce a odemkl ji.

Já: Dobrý ráno. Dneska vypadáš trochu mimo. Je vše v poho?

Vytáhl mobil a přečetl si zprávu. Překvapeně sebou trhl a porozhlédl se kolem. Musel jsem se pousmát.

Já: Nenajdeš mě. Jsem neviditelný. To je má super schopnost. :)

Tateo: To je nefér. Ty víš jak vypadám a já nevím jak vypadáš ty. A ne nejsem v pohodě. Vůbec jsem se nevyspal.

Já: Kvůli čemu?

Zvedl jsem pohled od mobilu a zadíval se na jeho reakci. Zrudli mu tváře a kousl se do rtu. Po chvíli váhání odepsal.

Tateo: Kvůli tobě.

Já: Jsi právě teď šíleně roztomilý. Mám hroznou chuť si tě vyfotit a pověsit si tu fotku na zeď.

Tate ještě víc zrudl a znovu se porozhlédl kolem, jestli by náhodou nepoznal, kdo je Aristoteles. 

Já: Už sis trochu srovnal myšlenky ohledně toho večerního incidentu?

Tateo: Ani ne, mám všechno hrozně pomotaný. Ale myslím, že kdybych sehnal někoho, kdo by mi s tím pomohl, tak bych tomu na kloub přišel. Ale chci se tě na něco zeptat.

Já: Na co?

Tateovi zrudli snad i uši.

Tateo: Mohl bys mě ještě někdy znovu políbit? Nebo se mě alespoň jednou dotknout?

Překvapeně jsem těkal pohledem od zprávy k Tateovi. Vážně o to požádal? Skousl jsem si ret a po chvilce váhání odeslal odpověď.

Já: Ve čtyři po škole v parku na lavičce u keřů.

Viděl jsem jak se mu rozzářili oči a olízl si nervózně ret. Měl jsem takovou chuť to udělat místo něj, ale na to si budu muset počkat.

Tateo: Dobře.