Again

4.

Zase zpátky k Tateovi

Celé dopolední i odpolední vyučování jsem se netrpělivě díval na hodiny. Těšil jsem se, ale zároveň měl strach. Co když to bude propadák? Poznám ho, nebo se ani nedostaví? Proč mi tak rychle bije srdce a já mám chuť znovu vidět ty jeho stříbřité oči? Takové myšlenky se mi zase honili hlavou a já nedokázal vnímat výklad učitele. Když mi Áčko napsal na chodbě, tak jsem se až zoufale snažil poznat, kdo mi to píše. Byl to nepříjemný pocit vědět, že vám píše někdo, kdo vás zná a vidí a vy ani neznáte jeho jméno.
Zazvonilo poslední zvonění a já nedočkavě vyběhl ze třídy i přes to, že na mě všichni házeli pohledy tipu 'Co mu jebe?'. Poslední hodina nám skončila o půl čtvrté a do parku to odsud trvalo okolo dvaceti minut, takže jsem chtěl opustit budovu, co nejdříve.
Přezul jsem se a vyšel ze školy. Venku svítilo slunce, které nepříjemně píchalo do očí, a všude se to hemžilo lidmi, kteří odcházeli z práce a nastupovali do svých aut. Přestal jsem si všímat rozmanitého, avšak už okoukaného okolí, a vydal se na cestu do parku, která vedla přes polovinu města.
Když jsem dorazil k domluvené lavičce, která se nacházela v části parku, kam nikdo nechodí, jelikož se to tam moc neudržuje a musíte se prodírat chvíli křoviskem, tak už bylo sedm minut po čtvrté, avšak nikdo tam ještě nebyl. Že by na to vážně zapomněl?
Posadil jsem se na oprýskanou lavičku a zaklonil hlavu načež jsem zavřel oči. Řekl jsem si, že se třeba někde zdržel, takže hold budu muset počkat. Přestal jsem vnímat okolí a unikl do svých myšlenek, kde jsem spekuloval o tom, proč tam ještě není.
Jelikož jsem byl mimo, tak jsem nemohl slyšet tiché šustění křoví a tiché kroky, které se ke mně blížili. Až když mi někdo zakryl oči dlaněmi, tak jsem sebou polekaně cukl a málem z té lavičky sletěl. Za mnou se ozval tichý pobavený smích, který zněl pomalu jako kocouří vrnění. Aristoteles. 
Vyjel jsem dlaněmi nahoru a dotkl se velkých dlaní se štíhlými prsty. "Ari?" zeptal jsem se a pootočil hlavu na stranu, jako bych se na něj chtěl podívat. Mělo mi být jasné, že mě nenechá dívat se na něj.
"Jo, jsem to já. Omlouvám se za zpoždění, ale musel jsem dojít pod dozorem až domů. Teprve až jsem zaplul k nám a ty dvě nestvůry zmizeli, tak jsem mohl jít sem." vysvětlil.
"Jaké nestvůry?" otázal jsem se nechápavě.
"Bratranec a sestřenice. Mají za úkol mě hlídat. Rodiče byli v čudu, takže jsem mohl jít sem. Nevadí, když ti zavážu oči?"
"Zavážeš oči?" opáčil jsem. "Na co?"
"Protože ti je nechci takhle držet celou dobu, co tady budu. Až odejdu, tak si je můžeš odkrýt."
Projela mnou vlna zklamání. Chtěl jsem vidět jeho oči, které se mi tak vryli do paměti, ale pořád jsem byl šťastný z toho, že ho znovu slyším mluvit.
"Oukey." přikývl jsem a pevně semkl víčka. Sundal dlaně z očí, které najednou ovanul chlad i přes to, že bylo teplo. Chvíli se nic nedělo, ale po čtvrt minutě jsem ucítil na obličeji jemnou látku a jemné tahání, jak se pokoušel šátek zavázat. Uslyšel jsem zavrzání lavičky, když si na ni sedl, a na pravé polovině těla ucítil teplo jiného těla.
"Můžu tě vzít za ruku?" ozvalo se těsně u mé hlavy a mně přejel mráz po zádech. Byl tak blízko.
"Uhm...Jo." souhlasil jsem, načež jsem zrudl. Jeho teplá dlaň uchopila tu mou a propletl si se mnou prsty.
"Kde bydlíš?" otázal jsem se.
"Nějak rychle na to jdeš ne?" zasmál se, ale odpověděl mi. "Bydlím ve čtvrti pro bohaté s rodiči a svým starým pochromovaným pick-upem. Je to klasický chevrolet z osmdesátek." rozjasnil se mu hlas a začal mluvit jako nadšené male dítě. Chtěl jsem vidět jeho výraz.
"Proč tě nemůžu vidět?"
Ucítil jsem jak sebou cukl. "Protože kdybys mě viděl, tak se bojím, že mě budeš nesnášet." zašeptal, zněl smutně.
"Jak to můžeš vědět?"
"Protože jsem tě ještě pře rokem spolu s partou do, které jsem patřil, šikanoval." přiznal se váhavě.
"T-Ty jsi byl s partou toho Allgooda a Blakea?"
"Jo. Ale prosím nepřemýšlej o tom nějak moc, i když vím, že nad tím budeš přemýšlet a stejně ti to nedojde." změnil se jeho předešlí tón v hravý.
"Hej! Zase tak blabej nejsem!" odfrkl jsem si uraženě, což ho rozesmálo. Jeho smích byl hrozně nakažlivý, takže jsem se po chvíli křenil i já. Najednou jeho smích ztichl a já ucítil, jak se mi zježili všechny chloupky na těle. Přibližuje se.
"Ten úsměv ti sluší. Vypadáš s ním ještě líp jak normálně." zamumlal a jeho sladký dech ovanul mé rty. Zrudl jsem jak rajče. "C-Co to děláš?"
"Přesně to, co chci." řekl sotva slyšitelně a dříve než jsem stihl nějak reagovat, tak se jeho rty, už podruhé za tenhle měsíc, přitiskli na ty mé. Všechny myšlenky se mi najednou vypařili z hlavy, nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na jeho rty, které byli sladké jako jahodové lízátko, a jeho ruku, ve které držel tu mou. Měl jsem pocit, jako by se mi v těle rozlétlo snad hejno motýlků, i přes to, že je to nemožné. Cítil jsem se příjemně a když mě chytil druhou rukou okolo pasu, aby si mě přitáhl blíž, tak jsem cítil, jak se mi po těle roztéká příjemné teplo.
Nejdřív měl své rty přitisknuté pouze na těch mých a nic jiného nedělal, avšak jakmile s nimi začal pohybovat, tak jsem se divil, že mi ještě neshořeli tváře. Pustil mou ruku a položil svou dlaň na mou šíji, aby si mě přitáhl ještě blíž, i když už to ani nešlo. Chvíli jsem váhal, ale potom jsem mu obě ruce zabořil do vlasů. Byli hebké a jejich sametové delší prameny mi sklouzávali po dlaních. Když jsem to udělal, tak vydal zvláštní zvuk podobný vrnění. Na setinu sekundy jsem se zasekl. Vážně právě spokojeně zavrněl?
Neměl jsem čas nad tím dál polemizovat, jelikož mi skousl spodní ret a ze mě se chtě nechtě vydralo tiché vzdychnutí. Rychle jsem se od něj odtáhl a zakryl si rukou pusu. V obličeji jsem celý hořel, jako bych měl horečku. Uslyšel jsem sotva slyšitelný smích. "Jsi roztomilý." zavrněl mi do ucha, které následně olízl. Vždy jsem si myslel, že je nechutné, když někdo někomu líže ucho, ale teď mi to přišlo neuvěřitelně příjemné a...a vzrušující.
"N-Nejsem." vykoktal jsem šeptem. Bylo mi tak trapně.
Přejel mi konečky prstů po tváři. "Už budu muset jít. Ale dřív než odejdu mi něco prosím slib." poprosil jemně.
"A c-co?"
"Přijď v pátek večer na molo jezera v sedm. A slib mi, že až se dozvíš kdo jsem, tak se nelekneš a nezahodíš mě do jednoho pytle s tím, jak se chovám na veřejnosti." zašeptal prosebně a naposledy mi vtiskl lehký polibek a zmizel. Poslední, co po něm zbylo byla vůně jeho kolínské a jahod.
Teprve po pár minutách mi došlo o čem to mluvil. V pátek se mi ukáže.