Jdeme teprve chvíli a mě to připadá jako věčnost… jdu po lese bosky, jakýkoli kámen nebo větvička mě bodají do chodidel, ale přesto jdu dál… musím odsud Nialla dostat pryč… myslím, že na to není o moc líp… je tak dobitý, že čekám, kdy odpadne a celou jeho váhu budu muset nějak dopravit pryč… kdybych měla křídla, bylo by to jednoduší, ne jen výhoda létat, ale také různé výhody, mezi které patří i větší síla…les pokračuje stále dál, ale cesta tudy už nevede… rozhrnuju všelijaké houští, odkopávám kameny, jen aby se šlo o trošku lépe… je to k ničemu… jdu jen tak z posledních sil, ale co teprve Niall… už nějakou dobu se mi zdá, že mi s chůzí nepomáhá… zastavím se a položím ho na zem… stále dýchá, ale je zraněný a nevypadá zrovna nejlépe… „Nialle!“ křičím na něj, aby se probral a já věděla, že je tu stále semnou… „Nialle!!“ volám hlasitěji, ale je to k ničemu… začnou mi téct slzy… ani nevím proč přesně… co je na Niallovi, že mám tendenci mu pomoct i když ho tak nějak i nesnáším… „Nialle, prober se…“ tentokrát jsem šeptala a plakala na jeho hrudi… v rukách jsem drtila jeho triko, které jsem smáčela slzama… „Ni…prosím…“ zavzlykala jsem, ale stejně to bylo k ničemu… „Hazz… prosím…“ jsem až tak zoufalá, že volám i Harryho… ale já ho předtím neměla poslat pryč… byla to chyba… přišel se mi omluvit a měl pravdu… neměl na výběr… teď jeho rozhodnutí naprosto chápu, i předtím jsem to chápala, ale nedokázala jsem to připustit… „Hazz prosím…“ dál jsem brečela a v rukou svírala bílé Niallovo triko… „Prosím… odpouštím ti a omlouvám se…“ věděla jsem, nebo jsem si alespoň myslela, že nepřijde… možná jsem neměla být tak unáhlená… Harry nepřišel, jak jsem čekala, ale za to jsem potkala někoho jiného… „Ale, ale… kohopak to tu máme?“ ozval se vcelku milý hlas… na první pohled milý, ale to se čase změní, když zažijete, to co já… „Kdopak mi tu dělá bordel a otravuje mě tu?“ ozvalo se znovu a já se otočila za hlasem… seděl celý v černém na kmeni stromu, který byl kousek nad zemí a pozoroval mě svýma hnědýma očima… „Liame… prosím… pomoz mi…“ žadonila jsem… „A proč bych to dělal? Vždyť tys mi posledně taky nepomohla! Proč si myslíš, že jsem padl!?“ rozkřičel se na mě… instinkt mi radil zdrhnout a neplést se mu do cesty, ale já radši poslouchala nějakou svoji odvážnější část, která radila, zůstaň a chraň Nialla… blesku-rychle jsem se postavila a stoupla si mezi Liama a Nialla… vždy se spíše peru než utíkám… často je to účinnější… ale proti Liamovi je mi to stejnak k ničemu, stejně se s ním ale budu rvát… „Chceš se prát Eliso? Víš, že to pro tebe nedopadne dobře…“ odpověděl a stoupl si… trochu jsem se i bála… bylo mi jasné, že Liama nikdy nepřeperu… stejně jsem nehybně stála a chránila Nialla ležícího na zemi… „Opovaž se ji něco udělat!“ vykřikl něčí hlas a já se rozhlédla… nebyl tu nikdo kromě nás tří, ale stejně tu byl někdo další… ten hlas jsem naprosto důvěrně znala, ale jaksi jsem to nechtěla připustit… „A to jako proč?“ zasmál se Liam… „Protože mě, už se neodvážíš ublížit“ oznámil a vysoká postava vystoupila ze stínu za Liamem… Lee se leknutím otočil, i když nemohl mít tušení, že za ním někdo je… „Ha-Ha-Harolde…“ zakoktal se zmateně Liam a couvl dozadu, teda blíž ke mně… zakopl o nějaký kořen a spadl na zem… ne často se objevují andělé na zemi, pokud nepadli… „Zmiz!“ sykl a Liam se rychle zvedl a utíkal pryč… já stále jen stála a nic neřekla… nevěděla jsem ani co… já mu odpustila, ale stejně jsem stále nevěděla, jak to mezi námi teď je… stála jsem a nepohla se… „Ani semnou nepromluvíš?“ přišel Harry blíž… zvedla jsem k němu svůj pohled, stále jsem se ale bála… Harry se mi zahleděl do očí a potom mě objal… byla jsem ráda, že to vzal takhle a nezlobí se na mě… i když jsem byla ráda, vymanila jsem se z jeho objetí… „Co se děje?“ zeptal se udiveně Harry… „Niall potřebuje pomoc… prosím pomoz mu…“ žadonila jsem a svezla se na zem k Niallovi… „vstávej“ chytl mě za paži a postavil mě zpět na nohy… podívala jsem se na Harryho, který už klečel u Nialla a bral ho do náručí… když ho pevně držel, stoupl si a zmizel… s úlevou jsem si oddechla, že teď bude Niall alespoň v bezpečí v mém baráku a já se vydala také dom… najednou se kolem mě rozlilo teplo a já se ocitla s Harrym ve svém baráku… „Eliso, uvědomuješ si doufám, že jsem tu i přes zákaz Clouda… Jakmile se vrátím zpátky, už mě tu neuvidíš, i když bych chtěl…“ zatvářil se smutně Harry… přistoupila jsem k němu a objala ho… „Chápu to Harry, víš, že tě mám ráda…ale teď už se vrať… já to potom Cloudovi vysvětlím…“ pokoušela jsem se usmát… „Jak mu to můžeš vysvětlit?“ „Chybí mi poslední část křídel, a ta už vím, kde je… pomůžu ti co nejdříve…“ řekla jsem, objala Harryho a ten zmizel…
Vidím, že to nepíšu jen pro Nikol, jsem ráda :) doufám, že se vám příběh líbí a jelikož mi nikdo nenapsal, tak tohle je prostě díl jen tak, pro nikoho :DD
:Nia
