„Nialle!“ zavolala jsem, když jsem přicházela… šla jsem po dřevěném molu k domku a čekala, že na mě Niall zavolá, ale to on ne… došla jsem tedy do domku a otevřela… Niall stále seděl u stolu, ale neseděl tu sám… naproti němu seděl můj spolusedící… „Louisi?! Co tu děláš? Jak ses tu dostal?“ zeptala jsem se, protože ten osamělý domek na pláži nebyl jen tak… „Profesor Brown mě sem poslal, kvůli dnešnímu úkolu, který jsem díky tobě neměl…“ opáčil se na mě a napil se z hrnku, který stál před ním… „Ten parchant!“ zamumlala jsem si pro sebe a poté se ostře podívala na Nialla… „Proč jsi ho tu nechal? Proč jsi ho neposlal pryč?“… ‚křídla‘ naznačil ústy a až poté promluvil „ty víš proč…“ řekl spokojeně a opřel se do židle… „sklapni“ opáčila jsem naštvaně, protože měl prostě pravdu… odhodila jsem mikinu na židli a došla se převléct do pohodlnějšího a hlavně čistého oblečení… oblékla jsem si tmavě-šedé volné tepláky s gumičkou u kotníků a k tomu světle-šedé tílko… poté jsem došla zase za těma dvěma dolů… „tak co tu teda chceš Louisi?“ „že by úkol do školy? Nevím jak tobě, ale mě na známce záleží…“ přesně tohle jsem si myslela… ano úkol měl být o tom druhém… podívala jsem se pořádně na Louise a prohlédla si ho od hlavy až k patě… „Louis… Louis William Tomlinson… dříve Louis Troy Austin… jsi z Doncasteru a narodil jsi se 24.12. … tudíž na vánoce… máš jednoho bratra, ale jinak šest sester a to nevlastních… je ti 22 let a měříš asi 175 centimetrů… máš rád kapelu The Fray… neumíš vařit… a dokonce tě už i vyhodili ze školy… ehm, no kvůli tomu, že jsi ukazoval zadek…“ vyjmenovala jsem mu stroze a přitom si chystala kafe… Louis neboli Loui, takovou má přezdívku stejně jako Boobear a Tommo, se zatvářil zmateně… „jak to všechno víš?“ neměla jsem mu co odpovědět… prostě jsem to věděla… nic jsem si nezjišťovala, ale jako padlý anděl, jsem mohla o každém něco vědět… víceméně jakoukoli kravinu, třeba to, že Loui má rád tmavě červenou… „Hraješ na piáno a na kytaru, hraješ také ve školním divadle, a samozřejmě i ve školním fotbalovém týmu… chtěl bys být zpěvák… a to nevzdávej, zpíváš skvěle…“ pokračovala jsem a při posledních slovech na něj namířila lžičku z kafe… „Jak víš, že zpívám? A jestli vůbec zpívám dobře?“ zíral na mě, ale já nic neřekla… otočila jsem se, znovu vyšla schody a šla si lehnout do postele, kde doteď byl Niall… doufala jsem, že Louis odejde, i když se vlastně nic nedozvěděl… také jsem čekala, že se Niall nějak uzdraví a bude schopný něčeho jiného, než otravování mojí maličkosti… teď ale ještě jedna věc… ano, křídla… má je Loui… a já ho vyhodila… nevím, jestli to je dobře, ale co jsem měla dělat? Nemohla jsem ho tu nechat a povědět mu o mě něco… neboť by to celé byla lež, možná až na pár vyjímek… rozhodně jsem mu nemohla říct: víš Loui, jsem padlý anděl a snažím se získat svoje křídla a ty máš část mých křídel někde u sebe… to je blbost… musela jsem to vymyslet jinak… neříct mu nic bude nejlepší… ale proč já to vlastně dělám? Třeba by to pochopil… jestli mě má rád, tak jako já jeho… ano mám ho ráda… nechci… nechci s ním nic mít… jsem anděl… on člověk… ale i tak jsem se do něj nejspíše zamilovala… jen mu to nesmím přiznat… ani sobě, radši… nechci mít Louiho potom na krku, když se vrátím na nebe… přece jen jsem byla Archanděl Smrti… to znamená, že jsem vždy musela být ta, no jakože zlá… nemít slitování před žádnou nehodou, láskou, narozením a ničím jiným… nemohla jsem se najednou rozhodnout, že tohle dítě je moc pěkné, než aby zemřelo při porodu… jenže já za tyhle smrti nemohla… já je jen odváděla na druhou stranu, ale nevraždila jsem je… i když si to většina lidí myslí…
Tak jo, po nějaké době zase další část :3
:Nia
