Poslední zpráva

IX

Emily

Ráno jsem se probudila se špatným tušením. Snažila jsem se to ignorovat a radši se soustředit na přípravu do školy a na večerní rande, jenže když už jsem si po třetí převlékala tričko, protože jsem si ho ušpinila pastou a kafem, tak jsem přemýšlela nad tím, že nikam nepůjdu ani teď ani večer. Jenže do školy jsem musela, a to rande jsem taky slíbila, takže ať jsem chtěla nebo ne vyšla jsem s divným pocitem z bytu a šla na svou přednášku o psychologii.

Luce dnes měla rande s Andym, a tak jsme se rozhodli obě nachystat u mě doma. Bylo teprve šest a já už jsem byla nervózní a přišlo mi, že nestíhám. Sakra, proč jsem na to vůbec kývla? Luce se mě pořád ptala na Brooka a upřímně nevím co tím sledovala. To si vážně každý myslí, že jsme spolu? Radši jsem to jen přešla nevrlým zamručením a začala se hrabat ve skříni. Sakra. Nevěděla jsem, co na sebe. Byla jsem zoufalá. Luce už na sobě měla krásné růžové krajkové šaty a začala se líčit, zatímco já uvažovala nad tím, jestli tepláky nebudou nejlepší řešení. Nakonec jsem si vzala černou pouzdrovou sukni a bílou košili. Kombinace, kterou jsem nemohla nic zkazit, nebo aspoň to tvrdila Luce. Když už jsme byly obě připravené sedly jsme si v obýváku a povídaly si. "Tak kam vůbec s Andym jdete?" "Pravděpodobně jen večeře a pak procházka po parku." Při tom parku zčervenala. "Takže Andy je romantik a má rád procházky při měsíčku?" "Em ty si z toho děláš akorát srandu. Náhodou je to moc pěkný, aspoň spolu mluvíme a poznáváme se. Ale mě by spíš zajímalo, kam jdete vy a co na to říkal Brook?" A už to tu bylo zase nechtěla jsem odpovídat. Protočila jsem jen oči a nadechla jsem se k rychle vymyšlené odpovědi, ale díkybohu někdo zazvonil na zvonek bytu. Ať to byl kdokoliv v duchu jsem mu děkovala za to, že jsem se vyhnula odpovědi na tu otravnou otázku od Luce. Šla jsem tedy otevřít. Byl to Andy. "Luce! Andy je tady." jen jsem to dořekla Luce přiběhla popadla lehký bílý přehoz a táhla hned Andyho pryč. "Užijte si to!" To bylo jediné, co jsem stihla zakřičet. Wow. Ani se nerozloučila, zajímalo by mě, kam tak spěchala. Jenže teď už jsem čekala sama. Nate tady měl být každou chvíli a já byla čím dál tím víc nervózní a ten nepříjemný pocit z rána se vrátil a byl ještě silnější.

Bylo mi špatně. Tohle se přesně nemělo stát. Tohle jsem nechtěla. Nějakým záhadným způsobem jsem se dopotácela do koupelny, kde jsem se zamkla. Začala se mi točit hlava. Mělo to být pěkný rande. Nový začátek. Sakra. Proč já toho kluka měla tak moc ráda. Zaúpěla jsem a snažila se posadit na kraj vany, ale než jsem k vaně vůbec došla začala jsem zvracet. Snažila jsem se nepozvracet a předklonila jsem se, aby to šlo lépe. I tak to ale odnesla moje bílá košile. Začala jsem brečet. Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem v hajzlu. Ne tak jako vždycky, tentokrát to bylo prostě špatný, protože jsem s tím nesouhlasila. V duchu jsem si procházela začátek večera, který začal tak moc hezky. Večeře v drahé restauraci, květiny, Nate byl pozorný a naslouchal mi. Snažila jsem se přijít na ten zlom kdy mi musel něco hodit do pití nebo do jídla. Dobrovolně jsem si nic nevzala. Ne dneska večer. Z toho všeho přemýšlení mě začala bolet hlava. Znovu jsem začala brečet. Byla jsem zamčená v koupelně a nevěděla jak dál. Vážně super Emily tohle se ti povedlo. Bohužel ne všichni se mění. Znovu jsem se vyzvracela, tentokrát do vany na jejímž okraji jsem už konečně seděla. A v tu chvíli mě napadlo něco naprosto šíleného. Zavolat Brookovi. Jiný řešení mě teď nenapadlo. Byla jsem zoufalá a nechtěla jsem ho do toho tahat, ale nikdo jiný mi asi nepřispěchá na pomoc jako princezně, aby mě z téhle situace dostal. Někdo začal bušit na dveře. Super docházel mi čas. Vytáhla jsem z kabelky telefon a vytočila jeho číslo. V duchu jsem se modlila, aby to zvedl. "Em děje se něco?" Zněl ospale. Sakra teď mě to mrzelo ještě víc. "Potřebuju, aby si mě zachránil a dojel pro mě." Ani jsem si neuvědomila, že znovu brečím. Bože byla jsem fakt troska. "Kde si a co se stalo?" Teď už byly z jeho hlasu cítit obavy. "To rande nedopadlo moc hezky." "Em kde kurva si?" "Já nevím." Přiznala jsem šeptem, protože ačkoliv jsem si myslela, že jsem u Natea doma, mohla jsem být kdekoliv. "Pošli mi polohu a já pro tebe dojedu." "Díky." Hned jsem to položila a poslala mu svoji polohu. Podle adresy bych doopravdy měla být u Natea. Dle toho hluku je tady, ale vážně velká párty. V úterý večer bych čekala, že se budou krotit kvůli policii. Opláchla jsem si pusu, trošku se upravila snažila jsem se trochu uklidnit a opatrně vyšla z koupelny. Všude byly lidi, kouř a hluk. Pomalu jsem se prorvala davem lidí do přízemí a vydala se směrem k hlavnímu vchodu. V chodbě moc lidí nebylo, a tak mi nedělalo problém poznat Brooklyna který právě vešel do domu. Hned jsem zrychlila a v momentě kdy jsem k němu došla jsem ho objala. "Díkybohu že ti nic není." "Teď už jsem v pohodě." "Fajn tak jedeme." "Emily!" A sakra. Mělo mi být jasný, že to zas tak lehce nepůjde. "Kam jdeš? Myslel jsem, že se skvěle bavíme." Podívala jsem se na něj. Jeho rozšířené zorničky vypovídali o tom, že něco měl. "Jdu domů Nate." "Nikam nejdeš!" Popadl mě za ruku a začal mě tahat zpět do útrob domu. Vzepřela jsem se. Byl překvapený, ostatně já taky. Nikdy jsem nebyla dost silná na to abych se vzepřela. A pak se stalo něco, co jsem nečekala. Brooklynův kamarád dal pěstí Nateovi a mě odtáhl do auta i s Brooklynem, který byl stejně překvapený. Když už jsme se rozjeli a já byla poměrně v klidu ten kluk promluvil. "Kam tě mám odvézt?" "Přespí u nás." "Fajn." Dobře to neznělo moc nadšeně. "Děkuju za to, co si pro mě udělal." Na to jsem odpověď nedostala, ale já si přišla líp.