Hermiona seděla na lůžku, koleny svírala své sepjaté ruce. Její tělo se třáslo strachem. Nedokázala si představit, že se vrátí do normálního života. Nedokázala ani na vteřinu přemýšlet o tom, jaké to tam venku je. Nebyla připravená! Navíc měla pocit, že nikdy nebude dostatečně připravená. Měla by zůstat tady. Ano, tady bylo bezpečno, tady jí nic nehrozilo a zároveň se tu nikdo nedivil jejím reakcím... na cokoliv. Byla spokojená, tak proč ji chtěli poslat pryč? Sama sebe za tyto myšlenky odsoudila. Vždyť měla být ráda, že už ji považují za zotavenou. Měla by se těšit na přátele, na rodinu. Měla by být vděčná, že si po čtvrt roce bude moct jít kamkoliv. Jenže ona se nikam vydat nechtěla. Měla by se radovat, že bude moct mluvit s lidmi, kteří nemají žádný tik, ani si pro sebe nic nemumlají. Jenže Hermiona s nikým mluvit nechtěla. Srdce se jí zběsile rozbušilo, cítila to tepání i ve spáncích, celý svět ztmavl. Tunelové vidění, tak se poznala přicházející ataka. Hermiona věděla, že teď se musí zhluboka nadechnout nosem a zapomenout na vše, co jí tento stav vyvolalo. Nic se neděje, jsem v pořádku. Vydechla ústy. Další nádechy byly pomalé a soustředěné. Dalo se to zvládnout - tady. Ale venku to bude jiné, tím si byla jistá. ,,Vidím stůl, dveře, židli, okno, kufr. Tři, šest, devět, dvanáct, patnáct, dvanáct, devět, šest, tři," šeptala si. Teď je to špatné, ale brzy to bude v pořádku, ujišťovala se. Někdy se dala ataka zastavit předem, jindy to prostě musela prožít a přežít. Za pár minut už byla klidnější, i když se jí stále třásly ruce. V otevřených dveřích se objevila postava. Hermiona se něžně usmála. Zaklepal, i když to (při otevřených dveřích) bylo zbytečné. Byl to takový jejich zvyk. Když se navštěvovali, vždy zaklepali. Byla to přece slušnost. I na místě, kde se dveře sotva kdy zavírají. ,,Přišel jsem se rozloučit," řekl Lockhart.
,,Ani mi to nepřipomínejte. Nechci na to myslet. Nechci odcházet." Poslední větu řekla tiše, aby ji nikdo na chodbě neslyšel. Lockhart si přisedl k ní na nemocniční lůžko, ale udržoval dostatečnou vzdálenost.
,,Budete mi chybět, Hermiono," pravil. Usmíval se stejně zářivě jako jindy. Asi ho její odchod nijak moc netrápil. Nemohla mu to mít za zlé. ,,Navštívíte nás někdy?"
,,Samozřejmě," odvětila Hermiona. ,,Navíc sem budu docházet na pravidelné kontroly."
,,Kdybyste si přála poslat autogram, napište mi svou adresu."
,,Poslední setkání před odchodem," řekl lékař s úsměvem. Hermiona přikývla. ,,Nevypadáte dvakrát šťastně, Hermiono."
,,Už jsem vám říkala několikrát, že si nemyslím, že už jsem připravená," odpověděla Hermiona a mnula si ruce, aby se uklidnila.
,,Čeho se bojíte? Máte strach z ostatních?"
,,Mám strach ze sebe. Ze svých reakcí. Bývala jsem silná. Už nejsem."
,,Jste stále silná bez ohledu na to, co se vám stalo."
Hermiona zamítavě zavrtěla hlavou. ,,Myslela jsem si, že to zvládnu, ale teď když mám odejít..." Odmlčela se, zahleděla se pryč - někam daleko od světa. ,,Netuším, kým jsem se stala."
,,Zjistíte to pouze tak, že se vrátíte k normálnímu životu."
Hermiona pohlédla na lékaře a chtěla mu vyčíst první poslední. Přála si mu z plných plic říct, že to nemůže pochopit, že nikdy nepozná, jak se cítí, že nemá právo jí radit... Mlčela.
Vyšla před nemocnici. V roztřesené ruce nesla kufr. Svět byl ohyzdný. Slunce svítilo, lidé se usmívali, drželi se za ruce, ptáci zpívali. Vše bylo tak pokojné. Nepatřila sem. Teď už ne. Hermiona se ocitla v tomto novém - lepším - světě úplnou náhodou. U brány čekal pan Weasley. Hermiona byla vděčná, že pověřili zrovna Arthura. Byl chápavý a milý. Vydala se pomalým krokem k němu. Mírně se pousmál, když ji uviděl. ,,Rád tě vidím, Hermiono," řekl. Během těch tří měsíců ji navštěvoval jen Harry, nikoho jiného vidět nechtěla.
,,Taky jsem ráda, že se setkáváme," odvětila automaticky. Nebyla to tak docela pravda, ale nebyla to ani tak docela lež. Chtěl převzít její kufr, Hermiona pozorovala, jak se jeho ruka blíží k její. Chtěla vykřiknout, pustit kufr a utéct. Vždyť tě na to připravovali, to zvládneš, chce tvůj kufr, nic víc, převezme kufr a bude po všem. Není to jeden z nich, není to ten, co ti ublížil. Jen maličko se dotkl její ruky, přesto nedokázala zastavit cuknutí své paže. Pokud si toho Arthur všiml, nijak se k tomu nevyjádřil.
ČTEŠ
Kousek po kousku - Charmione
FanfictionDáváš mě kousek po kousku dohromady, dokud nejsem zase celá.
