Kousek po kousku - Charmione

0 - její malé umírání

Hermiona sotva dýchala, když vstoupili do Doupěte. Prošla chodbičkou, přezula si boty za pantofle a zamířila do obývacího pokoje. ,,Vítej, Hermiono!" zvolali všichni Weasleyovi a Harry. Hermiona tušila, že něco takového proběhne. I jí na to upozorňovali v nemocnici. Budou vás chtít přivítat, musíte s tím počítat, říkali. Kdyby se na to předem psychicky nepřipravila, lekla by se a propukla by v pláč. Takhle se dokázala tvářit klidně, dokonce i dýchala, na tváři se pokusila vykouzlit křečovitý úsměv. Ginny, Harry, Ron a Molly ji vítali objímáním. Hermiona uvnitř křičela. Ostatní se jí naopak báli vůbec dotknout. Obě situaci byly otřesné. ,,Omlouvám se, musím... musím si jít vybalit," řekla Hermiona a odešla. Vystoupala po schodech do pokoje, ve kterém měla být s Ginny. Místo vybalování však zmizela v koupelně. Zamkla se a stoupla si k umyvadlu. Z očí jí tekly slzy. Pustila vodu a začala si mýt ruce. Drhla je mýdlem několik dlouhých minut. Nejraději by si sedřela kůži do krve. To ovšem nemohla, tak jen drhla ruce tak dlouho, dokud nebyly bolavé a znecitlivělé. Ta bolest jí pomohla se zklidnit. Věnovala totiž svou energii na vnímání právě té bolesti. Už nikdy nechtěla vyjít z této místnosti. Přála si zůstat zamčená se svým trápením. 

Hermiona každý den zažívala takové své malé umírání. Když to přišlo, řekla Ginny, že si jde lehnout, ať ji neruší. Zavřela se v pokoji a čekala, až začne umírat. Brzy přišel ten známý pocit. Začne bolet každé nadechnutí, všechny vnitřnosti se stáhnou, zrak se rozostří, tep se stane zanedbatelným, tělo se stává samostatnou částí. Víčka se unavení, neposlechnou vůli ještě vidět. Mysl se stává otupělou, mírně apatickou. Hermiona vždy sama sebe soudila, když se ten pocit objevil. Nikdo jiný za to přece nemohl, jen ona. Cítila, jak v ramenech, která přes den mají zakázáno být svěšená, najednou mizí všechno to napětí. Nádech nosem, výdech ústy –mělo by to být tak snadné. Tak snadné. Opouštěla své tělo, odpoutávala se od sebe samotné. Měla by se dokázat rozloučit se svým tělem nějakým smysluplným rozhovorem o tom, proč jim to spolu neklapalo. Jako třeba: ,,Promiň, má mysl je jinde než ty. Chtěla bych ti to blíže vysvětlit u sklenky vína, ale vím, že teď alkohol nesmíš kvůli léčivým lektvarům, tak to ukončíme takhle. Je mi to líto, chyba byla asi jak v mysli, tak v tobě. Ale musím přiznat, milé tělo, že jsi mi přineslo spoustu zajímavých vjemů, za to jsem velice vděčná. Doufám, že budeme i nadále přátelé."
Tělo by mohlo reagovat mírně, nemuselo by to všechno tak bolet. Síla se vytrácí. Nejdřív jen z konečků prstů, následně však pohlcuje celé Hermionino tělo zvláštní ,,nic". Při těchto chvílích se to její mozek snaží vysvětlit tím, že je to velice dobrá sugesce. Má to logické vysvětlení. Dokonce tenhle pocit má i svou vlastní kapitolku v psychologii. To Hermiona moc dobře ví a zná. Bude to něco spojené s dětstvím, prostředím, kde jsem vyrůstala, vztahy, které jsem navazovala a traumatem, které zažila. Stačí zaškrtnout v tabulce od 1-10, co si o čem myslí - a hned by dostala výsledek. Logický a vědecky podložený výsledek, který už dávno měli určitě uvedený v jejím spisu u svatého Munga. Navíc se už rovnou zjistilo, jaké lektvary se na to mají brát. Snad i nějaká ta terapie, sezení u doktora a vyprávět příběh podobný všem ostatním příběhům. Však to zažila... a nepomohlo to. Možná ta odpověď nebyla ve vyplněné tabulce, ani v příznacích, v chování a povaze. Možná šlo jen o to, že se jí stala otřesná, ohavná a nespravedlivá věc, se kterou se prostě neuměla smířit a popasovat. A umírala... S tímto tvrzením by u lékařů neprošla.
,,Ale vždyť jste stále naživu," oponovali by. ,,Tohle není smrt, smrt vypadá jinak, věřte nám."
Nevěděla by, jak vysvětlit, že každý den prožívá svou malou osobní smrt. Řekli by totiž, že je to jen deprese. S tím by nesouhlasila, protože to nebyla pouze deprese. Tvrdili by, že prožívá těžké období... Škatulkovali by, stále by škatulkovali a Hermiona by jim nedokázala říct, že takhle se člověk nevyléčí. Stejně jako ty tři měsíce předtím. Hermionina smrt byla dlouhodobého charakteru, ale přicházela v krátkých intervalech, kdy zažívala výše popsané ,,problémy, nesnáze, zmatky, smutky".  Nastane její umírání, dostihne ji chlad, jemná melancholie, ale žádná trpkost, pomsta, sebelítost. Jen chlad. Žádné zvuky smyčců, žádné slzy. Nejspíš by ji nepustili, kdyby znali pravdu. Doktoři si ovšem mysleli, že měla pro co žít, když se každé ráno znovu a znovu probouzela. Rozmlouvat jim to? Zbytečné. Každý má pro co žít, ovšem jestli to tak skutečně cítila i Hermiona, zůstávalo i pro ni samotnou záhadou. Možná jen čekala na ten okamžik svého života, kdy si řekne: ,,Teď už můžu odejít." Smířená se vším si naposledy lehne a zažije ten známý pocit...