2 - napořád a možná déle

79 5 1

od KatuleL

od KatuleL

Ukazuješ mi svět za úsvitu
Otevíráš mi oči

Hermiona se začala cítit špatně. Věděla, co přichází. Špatně se jí dýchalo a měla pocit, že umře. ,,Jsem unavená z toho věčného předstírání."
,,Tak nepředstírej."
Hermiona se trpce usmála: ,,To bys nechtěl vidět."
,,Myslíš, že tě mám jenom rád, když předstíráš, že jsi v pořádku?"
Hermiona se mu podívala do tváře. Dlouho neodpovídala. ,,Já vím, Charlie. Vím, že mě máš rád, i když se necítím dobře."
,,Tak vstaň," řekl a pomohl jí na nohy.

Dovedl ji ke srázu, stoupl si za ni. Lehounce a zároveň pevně ji chytil kolem pasu. ,,Neboj se. Držím tě." Hermiona mu raději neřekla pravdu - nevadilo by jí, kdyby ji nedržel. Přineslo by jí to možná větší útěchu, kdyby ji nechat s útesem o samotě. Napořád. Zahleděla se do hlubin neznáma a zatoužila se rozběhnout a ponořit se do vzduchoprázdna mezi nebem a zemí. Skoro se do té touhy po smrti zamilovala. Možná smrt byla mnohem vhodnějším kandidátem se stát jejím milencem... než Charlie. Tam dole bylo vysvobození. Kolem pasu ji držel jediný důvod být naživu - ale ten důvod si zasloužil někoho lepšího. Charlie si zasloužil někoho nerozbitého, nezničeného. Charlie si zasloužil život, Hermiona si byla jistá, že ona si život nezaslouží. Chtěla udělat ještě maličký krůček blíž srázu, ale Charlie ji nesmlouvavě držel u sebe. ,,Dostaň to ze sebe, Minin."
Hermiona se rozplakala. Všechny ty myšlenky, ty vzpomínky, ten strach a smutek, vše v ní vřelo. Tak dlouho se přemáhala, ale nakonec se tomu poddala a rozkřičela se. Vykřičela ze sebe všechen bol. Křičela tak mocně, až se jí zdálo, že dozajista přijde o hlas. A bylo jí to jedno. Křičela a její tělo se lámalo v pase jako zlomená sirka. Ani nevnímala Charlieho tělo, které ji objímalo a bylo jí oporou.

A za pár vteřin, či minut, či hodin... Vzduch byl čistý. Na tu malou chvíli bylo všechno vyřčeno, vykřičeno, všechny slzy byly vyplakány. Na tu malou chvíli nemusela Hermiona umírat. Otočila se čelem k Charliemu a schoulila se do jeho objetí.
,,Omlouvám se," zašeptala mezi vzlyky.
,,Tohle tě musím odnaučit. Nemusíš se za nic omlouvat," řekl Charlie a přivinul ji k sobě o to pevněji. ,,Až ti to bude nepříjemné, řekni mi." Hermiona nechtěla jeho náruč opouštět, i když to bylo bolestivé se nechat objímat. Nenáviděla se za to, že ten pocit nesnášela. Nenáviděla se za to, že nedokáže v jeho objetí vydržet napořád a možná déle. A tak zůstávala v jeho náruči, i když každá vteřina byla bolestivá.
,,Musím..." začala, ale nemusela ani doříct větu, Charlie ji ihned pustil, ale chytil ji za ruku a jemně ji posunul dál od srázu. Možná to dokázal vycítit, možná tušil, že ta propast je pro Hermionu přitažlivá jako magnet. ,,Nevím, jestli se toho někdy dostanu," přiznala tiše.
,,Než se vydáme zpátky, nedáš si mandarinku?" zeptal se Charlie a vytáhl ji z kapsy. ,,Slyším tě, Minin. Nemysli si, že tě neposlouchám. Jen bohužel někdy není nic, co bych mohl říct." Podal jí mandarinku a pokračoval: ,,Jsem tady a budu tady pro tebe vždycky. A pokusím se ti pomáhat. A taky nevím, jestli má pomoc k něčemu bude, můžu v to jen doufat a snažit se. A snažit se víc a víc, pokud to k ničemu nebude. Nikdy se nepřestanu snažit."
Hermiona se dívala na mandarinku. ,,Vezmu si ji později," slíbila.

Když kráčeli zpátky, byli skoro celou dobu potichu. Charlie občas něco poznamenal, ale když zjistil, že Hermioně se mluvit nechce, zmlkl taky. Nijak mu to nevadilo, občas kopl do kamínku či si zabrumlal nějakou melodii. Hermiona se nemohla ubránit myšlenkám, že s ní Charlie Weasley jen ztrácí čas. A jak moc mu za to byla vděčná, tak moc se za to cítila provinile.