Kousek po kousku - Charmione

0,5 - zanedbatelné trauma

Celé dny byla zavřená v pokoji. Skoro nikdo s ní nemluvil. Neopovažovali se. Hermiona samozřejmě chápala jejich rozpaky. Dokázala si představit, jak těžké to pro ostatní je. Taky si uvědomovala, že někteří lidé i zemřeli. Třeba Fred. Zatraceně, Fred už nebyl živý. Truchlili pro něj. Co oproti tomu byl její zážitek? Byla živá, no ne? Měla by být vděčná, že je živá. Oproti smrti je každé trauma zanedbatelné. Sama sebe plísnila za to, že se nedokáže prostě a jednoduše ,,sebrat". Měla mít přece nebelvírskou sílu. Měla by se po pádu zvednout. Měla by překonat všechny obavy silou vůle. Místo toho se krčila v křesle nebo ležela na posteli a umírala. Vyčítala si to, i když jí u Munga říkali, že nic není její chyba a potřebuje čas.

Některé dny byly snesitelné, to Hermiona nezastírala. Občas byla dokonce i něco-jako-šťastná. Ale většinou ne. Trpěla. S každým nadechnutím. Při každém pohybu. V každé myšlence. Za každým slovem. Měla pocit, že je tím utrpením zakrytá. Byla si jistá, že její oči křičí o pomoc. Domnívala se, že to každý musí vidět, jak nesnesitelné pro ni žití je. Přesto... Nikdo si nevšiml. Hermiona věděla, že to nemůže mít nikomu za zlé. Nikdo netušil, jaké to je. Nikdo nevěděl, jak se teď cítí. 

Některé dny byly naprosto otřesné. Byly to ty dny, kdy na ni všechno dolehlo. Její zážitek a její osamělost. Takové dny byly horší než umírání. V takových dnech její duše prožívala zas a znova ten otřesný zážitek s Šedohřbetem. To byly ty chvíle, kdy znovu cítila jeho ruce, slyšela těsně u ucha jeho dech, dokázala si vybavit, jak se jeho pot lepil na její kůži. Jednou jen tak scházela schody k snídani (kterou plánovala nejíst), když se musela zastavit. Zasáhlo ji to nečekaně. Ta myšlenka jí vyrazila dech. Na vteřinu měla pocit, že jestli ji někdo neobejme, rozpadne se na tisíc kusů. Čekala, až se to stane. Dokonce si to přála. Místo toho se postupně uklidnila, nerozpadla se - ne fyzicky. Jaká škoda, pomyslela si. Sice se nerozpadla, ale k snídani už taky nedošla. Vrátila se do pokoje a zavřela se. Došla k závěru, že už nikdy nevyjde ven. Už nikdy s nikým nepromluví. A věděla, že to bude muset porušit, protože svět kolem ní stále fungoval a ona musela taky fungovat.

Jedné noci se tajně vyplížila ven. Rozhlédla se, aby ji náhodou někdo neviděl. Přemístila se do jednoho menšího města. Zamířila do centra. Některé obchody měly ještě otevřeno. Dlouho nebyla nikde sama. Byla zvyklá večer usnout, nebo zítra do stropu, poslouchat jen ticho. Tady však cítila, jak život stále pulzuje. Vše svítí, halasí, žije... a jak jí to protéká mezi prsty. Proč neumírali s ní? Proč všichni nenesli její bolest? Jak bylo možné, že celé město neusínalo?Jak to jen bylo možné, že svět udržoval stále své tempo a nechával klidně Hermionu někde daleko za sebou? Hermiona zpomalila. Nakonec se zastavila. Hleděla do výlohy smíšenky. Nenáviděla pohled na svou tvář, a to se ani neviděla nijak zřetelně. Koukala se na sebe a chtěla do své tváře hodit flašku vodky a rozbít se. Uvažovala, jaké by to bylo, kdyby ji jedinkrát někdo viděl. Kdyby ze sebe strhla kůži, rozdrásala si oči, vyrvala si vlasy... Pak by totiž vypadala přesně tak, jak se cítí. Všimli by si jí? Rychlým zamrkáním zahnala slzy.

Další noc ležela zády otočená k Ginny. Předstírala, že spí. ,,Mio?" Očividně se jí to moc nedařilo.
,,Hm?"
,,Nevím, jestli ti to někdo řekl. Za týden by měl přijet Charlie," řekla Ginny.
,,Hm," odvětila pouze Hermiona. Zněla, jako by jí to bylo jedno, ale cítila bodavou bolest v srdci. Charlie Weasley byl přesně ten typ muže, který se dívkám líbil, i když tvrdily, že mají jiný vkus. Byl to Charlie Weasley, který jí ukázal, že možná netouží po knihomolovi, ale po muži, který by ji vytrhl ze zaběhlého života a ukázal jí svět. Díky Charlesovi se čas od času zasnila. Ale ty doby byly pryč.