Kousek po kousku - Charmione

1 - vlastní svět

Hermiona seděla na plastové židli a snažila se tvářit klidně. ,,Tak, Hermiono, povídejte! Jaké to je být zpět u svých blízkých?" zeptal se lékař s  přehnanou radostí, kterou mu snad nikdo z přítomných nevěřil.
Hermiona pokrčila rameny. ,,Není to nic moc," odpověděla popravdě.
,,Nejspíše jí chybí autorské večery, kdy předčítám své knihy," pravil Lockhart a křečovitě se zazubil svými nepřirozeně bílými zuby.
Lékař smířlivě odvětil: ,,Věřím, Zlatoslave, že i to Hermioně chybí. Napadá však ještě někoho, proč je Hermiona nespokojená?"
,,Snídaně," řekla Gretchen a nakrčila nos. Svým silně skotským přízvukem dovysvětlila: ,,Lidi tam venku si musej' dělat snídaně sami. To ju votravuje, páč tady to měla bez práce." 
,,Já si hlavně myslím, že člověk, co je tady, chce ven a člověk, co je venku, chce zpátky," pravil Darril, který měl neustálý tik v levé polovině tváře.
,,Hermiono?" oslovil ji doktor a tím ji vyzval, aby řekla co si o návrzích myslí.
,,Nevím, jak bych se k tomu vyjádřila," pravila popravdě. Doktor však mlčel, tak dodala: ,,Říkala jsem, že nejsem připravená a stejně jste mě propustili."
,,My vám tu ale nemůžeme víc pomoct. Teď už musíte začít fungovat v normální společnosti."
,,Já nepotřebuju pomoct, já chci jenom zpátky do svého nemocničního pokoje. Toužím po budíčku o půl sedmé, snídani o půl osmé, soukromých terapiích dopoledne, společných odpoledne, večerním programu. Chci řád, chci klid, chci mít ode všech pokoj."
,,Šak jsem to řikala - snídaně, to je vono," řekla Gretchen.

Po terapii Hermiona vyšla na velký balkón. Ještě se nechtěla vracet do Doupěte. ,,Neposlouchej ho, chce ti vnutit svoje názory. Takovej vůl," řekla Gretchen a potáhla z cigarety.
,,Jenže co mám dělat?" zeptala se Hermiona. ,,Tady zůstat nemůžu a do normálního světa už nepatřím."
Gretchen znovu vdechla kouř a tentokrát ho vypustila nosem. Pak očima kmitla k další ženě, která stála na balkónu. ,,Koukni na Alice. Najdi si svůj vlastní svět."
Hermiona se podívala na paní Longbottomovou. Na první pohled se zdálo, že je jen prázdná chodící schránka, ale její chování vykazovalo určité vzorce, které značily, že určitým způsobem přemýšlí a podle toho jedná. Navíc Alice Longbottomová vypadala spokojeně. Možná měla Gretchen pravdu. Jenže Hermiona netušila, kde najít svůj svět.

Hermiona vystoupila z krbu a zamířila do kuchyně. Všichni seděli u večeře a povídali si. Když vešla, zmlkli. Sedla si vedle Harryho. Pozdravili ji. Molly jí dala jídlo.
,,Jaká byla návštěva nemocnice, Minin?" zeptal se Charlie a všichni naprosto šokovaně pohlédli jeho směrem. Hermiona uslyšela tupé bouchnutí, to ho Ginny kopla do nohy, aby okamžitě přestal se svým nevhodným dotazováním.
,,Bylo to otřesné," odpověděla Hermiona, ale neříkala to nijak vyčítavě.
,,Takže nemáš pocit, že by ti pomohli?" zeptal se Charlie. Bylo to podivné. Neptal se lítostivě, ani zvědavě. Byla to přirozená, nevtíravá starost. Skoro jako kdyby se bavili o tom, proč do skříně stále létají moli, i když už použili různé prostředky.
,,Mám přesně prokouknuté, kam a jakým způsobem mě chtějí dostat. A když to vím, tak tomu prostě těžko můžu jít naproti."
Charlie se zamyslel, napil se piva a pravil: ,,Nemusíš jít naproti, hlavně se neotáčej zády. Najdi si svůj směr."
Všichni pozorovali Charlieho a Hermionu a nedokázali pochopit, jak ti dva přemýšlí a komunikují. Hermiona uvažovala.
,,Svůj vlastní směr," zašeptala. Charlie přikývl. Říkal tím vlastně to stejné, co jí povídala Gretchen. Nezáleželo na ostatních, na okolnostech, situacích... Záleželo na jejím vnitřním světě. Jenže k tomu neměla vhodné podmínky.

Sedli si naproti sobě na trávník. Hermiona neustále nervózně trhala stvoly trav. ,,Pověz mi," začal Charlie, ,,budeš na sebe dávat pozor?"
Hermiona se slabě pousmála. Nepodívala se na něj, hleděla na trávník, když odpovídala: ,,Ty se ptáš mě? Já budu v pokoji. To ty se budeš prát s draky."
,,Však víš, jak to myslím, Minin," řekl a skoro zaslechla náznak naléhavosti a netrpělivosti.
,,Já vím. Budu na sebe opatrná," řekla nakonec. Odjížděl zítra a Hermioně se zdálo, že ztrácí svého blízkého přítele. Přitom se s Charliem tolik neznali. Ne tolik jako třeba s Ronem. Přesto... Přesto jí bylo smutno, jako kdyby přicházela o kus sebe samotné. Nebo odraz toho, čím by chtěla být. S kým by chtěla být. Avšak věděla, že to pro oba bude lepší. Hermiona by se trápila, možná by se do Charlieho znovu zakoukala - ale nemohla mu nic nabídnout. Byla by to zbytečná láska. A tak jen trhala stonky.
,,Přijedeš mě navštívit?" zeptal se Charlie. Podiveně na něj pohlédla. Nevypadal, že by vtipkoval.
,,Promiň. Zatím se na to necítím. Ani nevím, co bych... Ani nevím, jestli bych... Nevím, Charlie," řekla.
,,Není to sice jako celodenní věnování se četbě, ale za to je tam fakt čistej vzduch," pravil a mrkl na ni jedním okem. Hermiona se chtěla usmát, ale musela sama sebe zadržet. Kdykoliv se usmála, přišla pohroma. Kdykoliv doufala, dopadlo to špatně. Vystavěla svůj život ve světě, který jí ho jedinou nocí zbořil. Hermiona stála v prachu a rozvalinách svého bytí a už nikdy nechtěla riskovat tu bolest.