Kousek po kousku - Charmione

2 - všechnu vlídnost světa

Dáváš mě kus po kousku dohromady,
dokud nejsem zase celá

Hermiona si vybalovala věci, když přišel Charlie s večeří. Nesl na podnosu mističku s polévkou a talíř s masem a bramborami. ,,Děkuju. Můžeš to položit na stolek, pak si to dám," řekla Hermiona a snažila se tvářit zaneprázdněně. Charlie se však k odchodu ani zdaleka neměl. Sedl si na postel.
,,Nechci, abys večeřela samotná," pravil, ale Hermiona věděla, o co mu jde. Chtěl ji tím donutit, aby jedla.
Hermiona si k němu došla pro misku s polévkou a lžíci, následně si sedla do proutěného křesílka. ,,Vím, proč tu jsi," řekla.
,,Vím, že víš. V tomhle bych tě nepodceňoval," uznal Charlie a krátce se usmál. ,,Dobrou chuť."
Hermiona poděkovala a dala se do jídla. Polévka byla dobrá, takže to nebyl zas takový problém ji sníst.
,,Rodiče tě pozdravují," řekl po chvíli Charlie, vytáhl si z kapsy mikiny plátěný pytlíček a začal uzobávat borůvky. Hermionu to už nepřekvapovalo. Byla si jistá, že kdyby si sáhl za ucho jako David Copperfield, vytáhl by kokosový ořech. ,,Byli trochu překvapení, mamka řekla, že jsem tě určitě odtáhl bez tvýho svolení... Ale díkybohu byl poblíž Harry, aby je uklidnil."
,,Myslíš, že by se divili stejně, kdyby byla jiná situace?" zeptala se Hermiona. Zajímalo jí to. Nebyla si totiž už vůbec jistá, jaká bývala předtím, jak se rozhodovala a jak jednala, když ještě měla pevnou půdu pod nohama. Charlie pokrčil rameny.
,,Neznám tě tak moc, takže nevím. Myslím si ale, že jsi vždycky byla pro každou špatnost. I když ses tvářila jako svatoušek," odpověděl a jeho zuby se odhalily díky širokému úsměvu. Ach, pro ten úsměv by klidně položila život! Přepadla ji lítost, když si uvědomila, jak je jí Charlieho přítomnost milá. Nejdřív se posmutněle usmála, následně jí z očí začaly téct slzy. ,,To nebylo myšlený špatně," vyhrkl Charlie.
,,Já vím," pípla Hermiona, sklonila hlavu, aby jí neviděl do tváře a rukávem si otřela slzy. ,,Víš... Já bych se hrozně ráda rozvzpomněla, jaká jsem byla. Tak ráda bych vrátila čas do doby, kdy jsem si nepřipouštěla, že by se mi mohlo něco stát. Chtěla bych být stejná jako dřív."
,,Minin, ty si těma slzama přesolíš tu polívku," varoval ji něžně Charlie. Hermiona se slabě zasmála. ,,K tvýmu přání," začal Charlie, ,,s tím ti pomoct nemůžu. Co se stalo, stalo se. Už nebudeš stejná. Ale to znamená, že můžeš být ještě lepší než dřív. Silnější, statečnější, smířenější, šťastnější... Už sice nemůžeš být starou verzí sebe samý, ale můžeš být zbrusu nová Hermiona. To je přece sakra dobrý, ne? S takovým potenciálem, kterej v sobě máš..."
Hermiona zavrtěla hlavou. ,,Jsi na mě až moc hodný. Tu tvou vlídnost si nezasloužím."
,,Ty si zasloužíš všechnu vlídnost světa. A nejen to! Zasloužíš si všechnu radost světa, všechno pochopení světa a všechnu lásku světa."
Její srdce vynechalo jeden úder, když zaslechla slovo láska. Bylo to najednou tak neznámé slovo, které ale probouzelo v její duši něco prapůvodního, něco blízkého, něco chtěného.
,,Až se najíš, chtěla by ses projít?" zeptal se po chvíli ticha a cinkání lžičky o misku.
Hermiona se zadívala na Charlieho. Nejdřív chtěla odmítnout, pak chtěla s poděkováním odmítnout a vysvětlit důvody, proč nepůjde, ale nakonec pravila: ,,Tak dobře. Půjdu."
,,Nenutím tě," řekl.
,,Já vím," řekla.
Když se usmál, sklopila zrak zpět k polévce.

Když vyšli ven, Hermionu překvapilo, že je vlastně chladno. Nečekala, že někde bude léto chladnější než ve Velké Británii. Mohla se ještě vrátit pro svetřík. Zabralo by to přesně deset vteřin. Pomyslela si však, že to nějak zvládne. Procházeli se dál od obydlené části rezervace. Charlie svítil hůlkou na cestu. Hermiona šla s rukama zkříženýma na prsou, aby se trochu zahřála. Nestěžovala si, byla to její hloupost. Charlie se najednou zastavil, hůlku předal Hermioně. Svlékl si mikinu a přehodil ji Hermioně kolem ramen. Převzal od ní hůlku a pokračoval v chůzi. 
,,Jsi na mě až moc hodný, Charlie. Cítím se provinile," řekla tiše Hermiona.
Charlie zavrtěl hlavou. ,,To přece není žádná speciální péče. To je úplně normální, že se staráš se o lidi, na kterejch ti záleží. Nemusíš se cítit provinile, ty seš na mě přece taky hodná."
,,Jsem?" zeptala se a podívala se tak, aby mu viděla do tváře. Charlie natočil hlavu doprava a podíval se jí do očí.
,,Ty se ptáš?" otázal se na oplátku. ,,Minin, ty nevíš, jestli seš na mě hodná?"
Hermiona pokrčila rameny.
,,Jsi milá a tolerantní. Nikdy se mě neptáš na osobní věci. Nesoudíš mě. Nepovyšuješ se nade mě. Povídáš si se mnou. To všechno jsou znaky toho, že jsi na mě hodná."
,,Ale neudělala jsem nic výjimečného," oponovala Hermiona.
,,Nemusíš dělat nic výjimečnýho, speciálního... Jsi hodná - a to naprosto stačí."

Hermiona si oblékla pyžamo a chvíli si četla, pak založila stránku, zaklapla knihu a vlezla si do postele. Hermiona měla po dlouhé době jedinečnou možnost. Mohla se vybrečet. Nemusela své vzlyky tlumit polštářem či přikrývkou, aby náhodou nevzbudila Ginny. Nemusela bojovat se slzami, které se jí noc co noc draly z očí. Po pláči přišla chvíle podivného klidu. Vyplakala se z toho. Cítila se skoro až spokojeně. Usnula.