Pohádky místo kamen

Medvídek

Hned jakmile jsem opustil hlučné síně, jsem byl s hromadou stejných medvědů odvezen do obchodu. Tam kolem mě prošlo tolik různých lidí, až jsem je začal chtít poznat lépe. Malí lidé, teď už vím, že se jim říká děti, se natahovali po různých hračkách a dospělí jim je skoro vždy podali. Někdy ji poté vrátili zpět, jindy si ji odnesli.

Až jednoho dne si někdo vybral mě. Malá dívenka s hnědýma očima a krásným úsměvem. Získal jsem kamarádku.

Odnesla mě k pokladně a tam ze mě sundali čip. Nebolelo to, ani když poté odstřihla i ty papírky co jsem měl na sobě a vyndala mi tu plastovou šňůrku z těla. Stejně tak jsem necítil, když mě vzala a začala mě drtit ve svém objetí. Byla šťastná a já byl veselý.

Poté co jsem se zabydlel u ní doma v hromadě dalších plyšáků, jsem se začal nudit. Prázdný pokoj od rána do poledne... Poté však šla malá spát se mnou a svou maminkou. Tehdy jsem poprvé slyšel pohádku. První pohádka v mém životě.

Po tomto dnu se mi změnil svět. Každý večer jsem poslouchal pohádky, jenž maminka i tatínek té malé říkali. Postupně jich ale bylo méně a méně. Malá už nebyla tak úplně malá a pohádky jsem už slyšel pouze o Vánocích a to jen z televize.

Poté nastala chvíle, kdy jsem musel pryč. V černém pytli spolu s hromadou ostatních plyšáků jsem se dostal do obchodu. Tento byl však jiný, bylo zde mnohem více druhů věcí, hlavně oblečení.

Viděl jsem zde hromadu různých lidí. Podobně jako minule ke mě jednoho dne vztáhnul ruce nějaký chlapeček. „Mamí, já ci medvídka!" zakřičel na celý obchod. Jeho matku to zpočátku vůbec nepotěšilo, ale když zjistila, že chlapec je nyní mnohem poslušnější a ochotnější si zkoušet oblečení začal jsem se jí líbit také.

Nakonec mě dala na pult k hromadě oblečení, ale tak, aby si toho chlapeček nevšiml. Večer mu mě ale odhalila a bylo radosti na celý týden. Já jsem byl také šťastný, protože nová rodina znamená nové pohádky.

Po mnoha Vánocích jsem se znovu ocitl v černém pytli. Tentokrát jsem však nespatřil pravidelně uspořádané regály. Vše zde bylo na hromadách, naházené přes sebe, špinavé a páchnoucí. Nade mnou byla stará skříň, nebo spíše zbytek skříně, který mě chránil před deštěm i poledním sluncem. Byl jsem sám.

Naštěstí ne moc dlouho.

Nakonec si ve mně udělaly domeček myši. Konečně jsem pro někoho znamenal domov. Doslova. O pár týdnů později se narodily malá myšátka a já zase mohl poslouchat pohádky, jenž jim rodiče vyprávěli.