Pohádky místo kamen

Elfí pes

Elfové bydlí v lesích a lidé v údolích u řek a na loukách. Přesto se sem tam nějaký člověk zatoulá do lesa. Poté jej však čeká smrt. A co když se elf zatoulá mezi lidi? Nezatoulá, elfové totiž mají mozek.

„Trey!" zakřičel elf středního věku, který vlastně nikdy nezvyšoval hlas.

„Huf" odpověděl mu hnědý dlouhosrstý pes, jehož plemeno se nedalo odhadnout.

„Už mě s tebou vážně došla trpělivost. Víš vůbec, co jsi udělal?"

„Huf!" přikývnul hrdě pes.

„Tím pádem víš, že to kouzlo bude trvat sto let."

Nyní se mu odpovědi nedostalo, a pokud jsi někdy viděla zmateného psa, vynásob míru zmatení pětkrát.

„Tentokrát jsi to přehnal chlapče, nezapomeň, že v tomto lese lovit nemůžeš... Nechť tě Mrie provází příštích sto let," s těmito slovy se elf rozloučil se svým nejstarším synem. Jen vítr slyšel poslední tiché zamumlání, jenž opustilo jeho ústa, když pes s posledním huf opustil mýtinu „Kdyby alespoň uměl štěkat."

Úroda byla malá, zemí se šíří chudoba. Nezasáhne ale všechny. Jen ty, kterým do války odvedou členy rodin. Nezanechají po sobě nic a dětem nikdo nevysvětlí, proč se tolik věcí změnilo. Garymu nikdo neřekne, proč najednou do jejich domu začalo chodit tolik cizích mužů a proč mu maminka nakázala krást.

Gary nepotřeboval moudrost druhých, aby mu došlo co se děje. Gary si stačil sám. Nebylo mu z toho dobře, přesto to stačilo. Nebylo mu totiž ani nejhůře.

Rok uplynul a otec se nevrátil. A poté další, ale to už na něj nečekal. A potom dalších pár let prolétlo kolem. Aniž by si stihnul uvědomit, kolik času uplynulo. Všechen spěch, práce a smutek slil ty roky v jediný moment. Monotónnost. Tak by to nazval.

Až jednoho dne se svět změnil. Máma zmizela a do bytu se nastěhoval muž, jenž tvrdil, že jej zakoupil.

Možná by monotónnost byla lepší než neustálé ptaní se „Neviděli jste Marii Faer?" Ale vše jednoho dne skončí, každá otázka zmizí z povrchu, když je odpovědí na ní jen ticho. Dostala se na to místo kde byla i ta jenž pokládal v devíti „Kdy se táta vrátí?" Obě byly teď uschovány v jeho mladém srdci.

Po dalším dni práce ve stájích ulehal Gary do prachu v postranní uličce. Měl hlad, ale chyběla mu energie a vůle vstát. Tak prostě usnul, ale ne na dlouho. Po hodině se probudil kvůli zimě, přesto se snažil usnout dál. Nešlo to.

Začalo pršet, sice jemně ale kapky byly studené. Pokud by tu zůstal, nevstal by už nikdy. Potřeboval najít lepší skrýš. Vstal a opřený o stěnu postupoval dál. Netušil, kolik času uplynulo, než našel příhodný přístřešek. Jenže ten už měl obyvatele. Hrozivě vypadající pes stavbou těla připomínal vlka, jen oči měl ledově modré. Chlapec tušil, že lepší přístřešek už nenajde, jenže také věděl, jak přátelští jsou pouliční psi. Připadal si moc slabý a nedokázal vzdorovat ledovému pohledu. Pršelo čím dál víc a Gary nemohl dál.

Pes se ale najednou rozhodnul vyjít do deště a namířil si to rovnou k chlapci. Ten se již smiřoval se smrtí a pouze čekal, až na něj zaútočí. Čekal marně. Pes jej začal žduchat hlavou směrem k přístřešku. Gary skoro nedokázal uvěřit svému štěstí. Došel těch posledních pár kroků a schoulil se pod provizorní střechu. Pes došel za ním a lehl si také.

„Děkuji moc" zašeptal Gary a zanořil své prokřehlé prsty psovi do srsti, jenž byla vlhká pouze na povrchu. Pes vypadal klidně a tak se k němu přitisknul celým tělem. Tvář mu zabořil do srsti na týlu a rukama dál prohrabával jeho srst.