Pohádky místo kamen

Drak

Rytíř stál, no spíše seděl před jeskyní, ve které prý bydlel drak, jenž unesl všemi milovanou princeznu Ludmin. Jeho kůň se klidně pásl a nic nepoukazovalo na hrozící nebezpečí. Kromě princezny, jenž křičela z jedné prolákliny ve skále „Zachraň se! Je to past!"

Celá situace se zdála býti dosti zvláštní i dříve než se zpoza rytířových zad ozval příjemný hlas „Nene, neboj se a zachraň ji, já jí mám už plné zuby."

Rytíř se otočil a pod blízkou jabloní spatřil bosého chlapce, jenž byl odhadem pouze o pár let mladší. Jemné rysy, rozcuchané krátké vlasy barvy havraních křídel, nic z toho se nemohlo rovnat pohledu jeho indigových očí. Měl jemné řasy a hezké rty. Až v tuto chvíli si uvědomil, že mluví.

„ ...vej se na mě, ale na tu pohlednou princeznu, jenž jsi přijel zachránit," když se nedočkal reakce pokračoval stále stejným, melodickým hlasem. „Tady máš šupinu draka, před kterým jsi ji zachránil a ona je tam, tak běž!" S těmito slovy po něm hodil černou šupinu, jenž byla jen o kousek menší než rytířova dlaň.

„Kdo jsi?" odhodlal se nakonec zeptat.

„Zapřemýšlej, máš dvě možnosti, každopádně jsi přišel za princeznou, tak za ní běž."

Princezna se nechtěla vzdát „On se ten drak!"

Rytíř byl zmaten. Popravdě mu za tu chvíli co oba znal, připadal sympatičtější ten mladík. Jenže ten by měl být drak...

Kůň se dále klidně pásl na krásné zelené trávě. Chutnala přímo úžasně, po nedávném dešti byla šťavnatá a skvěle se chroupala. Nebyl proto moc šťastný, když jej jeho pán pobídl směrem k mladíkovi. Ale nu což, řekl si, když ho chce zabít tak ho zabijem a pak se budu moci dále pást. Jenže tak jednoduché to nebylo. Chlapec se ladně vyhnul útoku. Rytíř se ale nenechal překvapit a i hned otočil koně zpět. Místo chlapce však na palouku stál velký černý drak. Zaútočil znovu, avšak drak se jen znovu vyhnul. Poté už rytíř neviděl nic, jen černočernou tmu.

Probral se v jeskyni. Celou místnost osvětloval pouze tenký pruh světla, jenž sem dopadal puklinou ve skále nad jeho hlavou. Nebylo to moc, ale na základní přehled to stačilo. Do stěn byly vyryté podivné runy, vypadaly skoro jako nahodilé čáry.

Nebyl připoután. Opatrně vstal a začal prozkoumávat své vězení podrobněji. Skoro rovná podlaha se propadala někam hlouběji jen na jednom místě, jenž však v průměru nebylo větší než dlaň. Únikový východ to rozhodně nebyl. Stěny byly hrubě opracované, takže po nich nahoru cesta rozhodně nevedla. Jediný východ představovaly dveře z pevného dubového dřeva, jenž byly ne úplně dokonale zasazeny do stěny. Držely pevně, to se musí nechat, ale po stranách se dalo vidět přes škvíry mezi stěnou a dřevem.

Dokonce zaslechl princeznin křik. Nebyl to však žádný vyděšený vřískot, spíše naštvaný vyčítavý řev. Princezna křičela na draka. V tuto chvíli začal Rytíř chlapce litovat. Možná to, co říkal, nakonec byla pravda.

Unaveně si promnul oči a teprve teď si uvědomil, přítomnost obvazu na hlavě. Prohlédl tedy i zbytek svého těla a zjistil, že má obvázané i koleno, které si zranil den před soubojem. Jeho zmatení se znásobilo.

Své brnění ani meč a štít nikde nenašel. Nu což, pomyslel si, lehl na hromádku kožešin ležících přesně ve středu jeskyně a usnul.

Probudil ho zvuk zpoza dveří. Něco mezi skřípotem a zvukem meluzíny. Když se k nim přišoural, poznal za jednou ze škvír princeznu Ludmin. Ta jej taky spatřila a i hned mu přikázala, aby zmlknul, je nutno dodat že i ona mluvila tiše. „Nejez žádné jídlo, co ti dá, ani zakalenou vodu."