Pohádky místo kamen

List

Sníh již změnil své skupenství a vsákl se do půdy. Jeho místo nahradila zeleň. Tráva, která vyrašila jako první rychle zemřela, když znovu napadl nový sníh. Druhý pokus zeleně ovládnout bělostné území a změnit jeho barvu byl úspěšnější. Zimu vystřídalo jaro a sníh se již znovu neobjevil.

Na louce bylo mnoho druhů rostlin. Většinou sice lipnicovitých, ale našlo se zde i pár pampelišek a u kraje, pod korunami stromů rostly i zvonky.

Ani ne uprostřed ani na kraji rostl suchopýr úzkolistý. Jeho skoro nejnižší list se vyznačoval v rostlinné říši neobvyklým chováním. Rád si totiž povídal s okolím. Jenže okolí mu skoro nikdy neodpovědělo. Naštěstí to byl optimistický list a rychle si zvykl, takže mu to nakonec ani nevadilo.

Jeho denní rutina se skládala ze zachycování světla, tvorby sacharidů a měnění si molekul se zbytkem rostlinky. Není se tedy čemu divit, koho by bavilo celé dny jen měnit molekuly na jiné molekuly, posílat molekuly a přijímat jiné molekuly. Svět okolo byl zábavnější.

Každý den ráno provázel svým povídáním mravence spěchající na západ a každý večer kontroloval, jestli se stejnou cestou vrátili všichni jeho malí přátelé. Nikdy jim nezapomenul popřát dobrou noc.

Také jej bavilo tančit ve větru. Klanět se obloze spolu s ostatními rostlinkami a každý večer děkovat slunci za jeho energii. Měl rád život, přestože neviděl dál než pár kroků od své rostlinky, mohl se dívat nahoru a obloha nikdy nebyla stejná, protože i když byla bezmračná, odstín modré byl vždy mírně jiný.

Dny a noci se střídaly, mravenci chodili a sem tam se ukázalo nějaké jiné zvíře. Dny listu suchopýru byly klidné. Každým dnem byla rostlinka starší a starší, až jednoho dne byla konečně připravena vypustit své děti do světa. List vše pozoroval, ale nezáviděl jim, že se dostanou dále než kdy on, byl rád, že mohl pomoci, to mu stačilo.

Nyní nastalo období, kdy si rostlinka začala ukládat zásoby na zimu, příští rok totiž vyroste znovu. Lístek chápal, že se blíží konec jeho života, ale nelitoval toho.

Postupně začalo být čím dál chladněji a potom nastal jeho poslední den, netušil, jak to poznal, ale věděl to najisto. Nezapomněl ale na své známé, a když šli zpět do mraveniště, zavolal na ně: „Mějte se mravenečci, příště už tu nebudu. Odkvetl květ a semínka už byla unesena větrem, rostlinka má zásoby na celou zimu, již nemá má existence smysl. Proto se loučím..."

Mravenci odspěchali a lístek se jim jemně uklonil na rozloučenou.

Ale přesto bych rád ještě nějak posloužil. Chci mít větší význam, než jen živení rostlinky aby se mohla rozšířit a přežít další zimu. Chtěl bych udělat něco ještě předtím, než seschnu a rozložím se.

Jak tak přemýšlel, uslyšel z dáli bučení krav.

Ano řekl si a s radostí se začal míhat ve větru. Rozloučil se se sluncem, nebem, uklonil se světu a poté...

Tele klidně přežvykovalo trávu a po očku si hlídalo svou mámu. Byl hezký den, jako stvořený pro smysl života.

A nebo jeho konec?

Co když je to to samé...