Pohádky místo kamen

Larpový parťák aneb jména jsou zlo

Toto byl Lucielův sedmý larp. Netušil proč se s tak málo zkušenostmi zapsal na týdenní historický larp. No jo, tušil to vlastně až moc dobře.

„Za týden jedeme na larp a vypadl nám poslední člen skupiny... Nešel bys? Možná tam bude i ten kluk, se kterým jste skoro vždy pár!" volala na něj kamarádka už z dálky, čímž jej ztrapnila před všemi na chodbě.

Jeho kamarádi, kteří ho k larpům přivedli, potřebovali poslední postavu do skupiny a on na to kývl. Předtím než se dozvěděl, že bude muset hrát ženu. Poté již nešlo vzít rozhodnutí zpět a tak tu teď stál v paruce a historických šatech a v duchu nadával na podpatky.

Jeho skupina se o něj popravdě starala, i když on sám netušil, jestli to není pouze proto, aby se mu mohli tiše smát. Jeho přátelé jej popravdě dost štvali, tak se od nich hned při prvním večerním bálu odpojil.

Velmi brzo si jej všiml mladý, černovlasý muž, jenž se představil jako Stre. Cym neviděl jediný důvod proč nepřijmout jeho pozvání k tanci, na partii šachu ani na procházky po zahradě. Jeho společnost mu byla velmi příjemná, rozhodně příjemnější než zbytek skupiny.

Jenže nic dokonalého nemůže trvat navěky.

Večer šestého dne Stre přede všemi požádal Cyma o ruku.

Celý sál ztichnul a upřel pohled na Cyma. Nikdo nečekal, že Stre ztropí takovou scénu. Cym netušil jak zareagovat. Musel maskovat své pohlaví, což znamenalo být nenápadný. To se nyní zničilo.

Rudý jako rak se sklonil k Stremu a zašeptal „Nezahanbujte mě a vstaňte," aspoň se o to pokusil, ale přeskočil mu minimálně dvakrát hlas.

Stre vstal, ale své ruce nechal natažené ke své vyvolené „Miluji Vás." oznámil klidně, hlasem, jenž se rozléhal do všech koutů síně. Cymův mozek šrotoval neuvěřitelnou rychlostí. Kdyby jej odmítl, Stre by určitě udělal scénu, nebo by se za ním vydala hromada dívek, které by zajímaly podrobnosti. Kdyby jej však přijal, musel by si vše vyříkat jen s jedním člověkem...

„Já Vás také." odpověděl roztřeseně a vstoupil do jeho náruče. Nyní byl velmi šťastný, za svůj malý vzrůst, protože svůj obličej schoval ve Streově košili. Třásl se, bál se odhalení. Netušil, jak by Stre zareagoval, kdyby zjistil, kdo vlastně je.

Byla mu dopřána chvilka na odpočinek v jeho náručí, poté se však Stre mírně odtáhl. Cym skoro nechápavě zvedl hlavu a zadíval se mu do očí. Jenže ty oči byly moc blízko. Sálem se rozlehl decentní, přesto srdečný potlesk, když Stre Cyma políbil. V jejich očích si vysoce postavený kníže vybral krásnou, i když mírně chudou partnerku. Přáli jim to.

Cym v tuto chvíli nezvládal přemýšlet jako svá postava, nedokázal vlastně myslet skoro na nic, tak si jen užíval svůj první polibek. Zalévaly ho vlny štěstí a strachu.

Stre se cítil jako v nebi. Držel svou vyvolenou v náručí a odmítal ukončit polibek a vzhledem k tomu, že jí to vůbec nevadilo...

Jejich krásnou chvilku jim přerušila postarší dáma, jenž jim pouhým poklepáním na rameno a upřímným pohledem naznačila, aby pokračovali někde jinde, protože již přesáhli společenské normy.

Cym v této chvíli však již nebyl schopen samostatného pohybu. Nohy se mu podlamovaly při postupném uvědomování si, co se vlastně stalo. Vše se na něj hrnulo jako vlna, jenž zatím byla držena jen přívalem endorfinu, oxytocinu a adrenalinu. Stre naštěstí pochopil jeho situaci a nabídl mu rámě. Společně vyšli ze sálu.

Dřív než stihl Cym vymyslet skvělý plán jak vše vysvětlit a pak zdrhnout byli v pokoji. Místnost překypovala detaily a barvami. Celý pokoj byl mnohem honosnější než Cymův. Stre jej přivedl k posteli, na kterou si ochotně sedl, avšak dříve než stihl cokoli říct, jej Stre políbil. Dalo by se říci, že tak Cyma donutil si lehnout. To se mu však ani trošku nezamlouvalo. Jako ten polibek se mu líbil, ale ještě mu neřekl ten podstatný problém. Proto mu položil ruce na hruď a doslova jej odtlačil. Stre naštěstí pochopil velmi rychle a odtáhl se.

Cym se zhluboka nadechnul, než ze sebe vypravil „Já nejsem dívka, ale kluk," sklopil hlavu a svěsil ramena. Streova reakce jej ale vcelku dost překvapila.

„Já vím," zašeptal pobaveně, „copak mě nepoznáváš?"

Cym odlepil oči od podlahy a zadíval se na Strea jenž si sundal paruku. Chvíli jen zíral a nedokázal uvěřit svým očím. Poté se ale narovnal a políbil jej.

Tentokrát se odtáhl Stre „Ty si vážně nepamatuješ mé jméno, že?"

Cym zrudl jako rak a poté vyjmenoval všechna jména co kdy Stre měl v larpech, ale poslední mu chybělo. Jediné, přesto nejdůležitější. „Jaromír" zašeptal mu Stre nakonec do ucha.

Cym ale neměl v plánu věci nechat tak jak jsou a proto využil stejnou past „Tak řekni, jak se jmenuju já."

Jaromír aneb Stre Cyma místo odpovědi políbil.