Forgotten

Chapter 6

Jak hodiny a dny ubíhaly, čas se zkracoval k našemu konci, což znamenalo návrat zpět do New Yorku a opustit toto místo. Chtěl jsem ale, ještě předtím, než nastoupím do letadla a přemýšlet o všem, co se tu odehrálo, jsem se rozhodl, že navštívím Cherrie. Nikdy nevíte, co se může dít v následujících hodinách, třeba odletí do Evropy a já už nebudu mít další šanci se s ní rozloučit.

Ještě předtím, než jsem se rozhodl vystoupit z auta, kde byli kluci a naše zavazadla, jsem jim sdělil, že mi to zabere jen chvilku. Ovšem, každý byl na svém telefonu, buď hráli hry, nebo byli na sociálních stránkách a nikdo jistě neslyšel to, co jsem jim řekl.

Sáhl jsem po klice a hned poté ua sebou zavřel dveře od aut a vydal se ke dveřím Andersonových. Za těmito mohutnými dveřmi šla dost dobře slyšet hlasitá hudba. Možná si Cheriina mamka zpívá, mezitím co vaří? To víš, že jo idiote, poslouchat hip hop v devět a třiceti.

Nádech a výdech. Stiskl jsem zvonek a čekal, až mi někdo otevře. Netrvalo dlouho a hlasitá hudba se rozlévala po celé ulici. Zvedl jsem hlavu a překvapením stál zamrzlý u prahu dveří. „Tak jdeš dovnitř nebo tu budeš stát jako idiot?“ Podle tónu hlasu jsem usoudil, že mne nerada vidí.

Přikývl jsem a pomalými kroky se dostal do domu. Zavřel jsem za sebou a ještě předtím, než se výhled na naše auto ztratilo, jsem na kluky udělal nejistý a nervózní obličej. Teda, jestli vůbec stihli postřehnout můj výraz, když koukají do mobilů. Poté jsem následoval její kroky do kuchyně a posadil se na židli.

„Chceš něco k pití, jídlu?“ Zeptala se a mezitím si dělala snídani. Páni, talíř lívanců, tousty, miska sušenek, ta holka se pěkně rozmazluje. „Ne děkuju, vlastně jsem sem přišel úplně z jiného důvodu.“ Povzdechl jsem si a pro uvolnění mých svalů jsem několikrát vykulil oči. Divné, že?

„Povídej, dneska mám času dost.“ Namazala si nutellu na chleba a poté se s dvěma talíři v ruce posadila na židli naproti mně. „Mňam.“ Přivřela oči a mezitím v ústech kousala sousto toustu.

„No, dneska odjíždím a bylo by mi o dost líp, kdybych věděl, že je to mezi námi v pořádku.“ Nejistě jsem se na ní opět podíval a to už v sobě měla tři čtvrtě toustu. „A není?“

Celá tato situace byla nepěkně příjemná, ona si jedla snídani a dělala, že je vše v pořádku, zatímco já trhám nervy. Znepokojovalo mě to a přestávalo mě to bavit.

Postavila se od stolu a šla odnést talíř od toustů. „Poslouchala jsi mě vůbec?“ Zvedl jsem obočí. Jak tě může vidět, ty idiote, když ti stojí zády? Utřela si pusu a celou vahou se opírala o kuchyňskou linku.

„Víš, já ani nevím, proč jsem se kvůli vám trápila, zvlášť kvůli tobě, měla jsem okolo sebe stokrát lepší lidi, kteří by mě nikdy neopustili a dokonce na mě nezapomněli.“ Odmlčela, aby nabrala další dávku kyslíku a pak opět pokračovala „Já už si vlastně zvykla žít bez vás, Hamiltone, a když už jsem to do teďka jak fyzicky i psychicky zvládla, tak proč bych to nemohla zvládnout i po zbytek svého života?“ Podíval jsem se na ní a usmívala se na mě. Falešně.

„Já vím, že jsi naštvaná a vaří se to v tobě a nejraději bys nás nechala zavraždit, ale bylo toho moc.“ „Přesně tak, bylo toho moc.“ Sevřela pěsti a zvedla ke mně pohled „Měl bys jít, kluci na tebe čekají.“ „Ne, dokud mi neodpustíš a budu vědět, že je mezi námi vše v pořádku.“ Zastavila činnost, kterou právě rozebírala a propalovala mě pohledem „Chceš odpuštění? Děláš si legraci?“ Při každém slovu zvýšila o jeden tón výš, z čehož mi začaly stát chlupy na rukou. „Budu mrcha, ale vypadni z tohohle domu, hned.“ Ale-“ „Prosím.“ Zašeptala.

Z POHLEDU TŘETÍ OSOBY

Cher se začal mlžit pohled, její oči byly zaplněny slanou tekutinou, neviděla na cestu, neviděla na něj. Tak moc mu chtěla odpustit, předstírat, že se nic nestalo, ale na druhou stranu to nemohla udělat.

Byly to pro ní nejenže dva nejhorší léta v celém životě, ale tu bolest v sobě dusila dlouho a nikdo neměl tušení, jaké to mohlo být. Všechno by bylo jednodušší, kdybych teď všechno zahodila za hlavu a rozeběhla se k tobě, nechala se tebou co nejpevněji objat a nikdy tě nepustit.

Nash už tuhle bitvu vzdával, byl vyčerpaný ze všeho, ze stálého omlouvání a prosení o odpuštění. Nenáviděl se a tento proces se bude opakovat ještě dlouho. To, že mu Cherrie neodpustila, bylo pro něj jako trest. Na druhou stranu si to ale zasloužil, no ne?

_______________________________________________________

Omlouvám se, že je část krátká po milion letech, ale neměla jsem vůbec chuť psát. Také se omlouvám, že je v každé části tolik drama, ale nejsem perfektní spisovatel, takže si toho nevšímejte. (lol) A děkuji za komentování a hlasy, u poslední části jste mě příjemně překvapili)