Forgotten

Chapter 2

Píseň vedle (Shawn Mendes - Life of the party)

NASH’S POV

Říkejte si, co chcete, ale brečel jsem celou noc. Vymazal jsem ze svého života moji lásku kvůli své kariéře. Celý život sdílíte s úžasnou osobou na celém světě a po čtrnácti letech na ni zapomenete? To není možné, jak jsem mohl něco takového připustit. Cher je teď určitě naštvaná a sní celou lednici, věřte nebo ne, je to pravda.

Rozhodl jsem se konečně otevřít oči a dát si studenou sprchu. Poté jsem si vyčistil zuby, vzal si na sebe čisté oblečení a sedl si na kraj postele. Do ruky jsem vzal svůj telefon a najel na složku s kontakty. Cher mamina. Buď to udělám teď, nebo nikdy. Vyšel ze mě dlouhý povzdech a klikl na tlačítko volat.

Mezitím jsem se stihl opřít o zeď a koukal na bílou zeď přede mnou. „Halo?“ Z druhé strany se ozvalo a já zbystřil a narovnal se. „Ahoj této Megan, tady Nash.“ Usmál jsem se, i když vím, že mě nevidí.

„Panebože Nash? Ahoj zlato, jak se máš?“ Mluvila jako splašený kůň a já se uchechtal. „Mám se dobře a co ty teto?“ Je super zase slyšet Cheriinu mamku, je jako moje druhá matka.

„Mám se výborně, chybíš mi Nashi, přijeď někdy, určitě chybíš i Cherrie.“ Z hlasu jsem poznal smutek, kdyby jen věděla, v jaké kaši jsem teď.

„Rád přijdu, furt ten samý dům?“ Souhlasila a já se usmál. Ještě jsme prohodili pár slov a pak jsem to típnul. Mobil jsem odhodil na stranu a zvedl se z postele. Odebral jsem se do kuchyně, kde už seděli všichni. Ukázal jsem na ně gesto pozdravu, vzal si misku a do ní nasypal cereálie a poté polil mlékem. Sedl jsem si vedle Camerona a v tichosti jedl snídani.

„Něco nového?“ Zeptal se Cameron. Mykl jsem rameny a koukal tupě do stolu. Spolkl jsem poslední lupínky v puse a misku hodil do dřezu.

„Volal jsem Megan, Cher mamce.“

„A?“

„Jedu k nim.“ Šel jsem k botníku a nazul si černé Vansky, přehodil si koženou bundu na sebe a z šuplíku si vzal klíče od auta.

„Jdu s tebou.“ Všichni řekli na ráz a já zavrtěl hlavou.

„Chci tam sám, vy tam můžete jít třeba zítra.“ Bez rozloučení jsem zabouchl dveře a dostal se k výtahu. Po necelé minutě se otevřel, zmáčkl jsem číslo nula a výtah se pohnul. Z dálky jsem viděl recepci, pozdravil místní zaměstnance a došel na parkoviště ke svému autu. Nastoupil jsem do něj a vyjel z parkoviště.

Bylo obtížné si vzpomenout na cestu k nim domů, jelikož jsem se po dvou letech vrátil a zapomněl jsem doslova na vše a to také dokazuje to, jak moc velký idiot jsem.

Z dálky jsem uviděl obrovský velký rodinný dům s dvěma auty v garáži. Zaparkoval jsem na příjezdové cestě, vytáhl klíčky ze zapalování, zamkl své auto a došel před vchodovými dveřmi. Trvalo mi to dlouho, než jsem se rozhodl stisknout zvonek. Své zuby jsem zabořil hluboce do dolního rtu a z nervozity se tahal za vlasy. Přede mnou se objevila překvapená Megan.

„Nashi, dítě mé, ty jsi mě přerostl!“ Oči se jí zvětšily o pár čísel a vypadala velice šťastná. „Ahoj Megan, rád tě opět vidím.“ Objal jsem ji a úsměv jí opětoval. Šli jsme do obývacího pokoje a sedli si na pohovku.

Vypadá to tu… jinak. Změnilo se tu dost od té doby, co jsem opustil tohle místo. „Jak pak se má náš Nash?“ Lokty se opírala o sedačku a hlavu si podepírala pěstí. „No, tak nejdřív to začalo tím natáčením, však víš, no a pak jsme se s klukama přestěhovali do New Yorku a tam…“