Monstrum. [POZASTAVENO]

Kapitola 2

Ležela jsem na měkké matraci a tupě zírala na strop. Proužek světla z kuchyně mi svítil do obličeje. Policistka Anne Black si mě vzala k sobě domů, abych měla kde přespat.

Anne rozrušeně chodila po kuchyni a naštvaně hučela do telefonu, "Jak to, že nemůže přiletět dřív?! Dohoda byla, že u mě bude jednu noc! S dvěma rozhodně nepočítám." Na chvíli se zastavila a naslouchala hlasu na druhé straně. Naštvaně dupla, "Fajn, ale to, co sní, mi proplatíš!"

Převalila jsem se na bok. Stiskla jsem víčka k sobě. Chci odsud zmizet, chci zmizet z tohoto světa. Tati, kde jsi? Slyšíš mě? Chci odsud pryč.

***

"Dobré ráno!" vtrhla policistka do pokoje. Roztáhla závěsy, čímž mě na chvíli oslepila. Zakryla jsem si oči rukou. "Na stole je snídaně." Podívala jsem se na ní, na sobě měla modrou policejní uniformu, prsty nedočkavě bubnovala o pistoli na jejím pasu. "Oběd máš v ledničce a s večeří počkej na mě. V obýváku je televize, tak si ji pusť. Nikam nechoď a dohlížej na to, aby měl Tlusťoch dostatek žrádla. Tak já letím," řekla otráveně.

Ráznými kroky odešla z pokoje. Pak jsem slyšela bouchnutí vstupních dveří. V bytě nastalo hrobové ticho.

Zničeně jsem ležela. Cítím se na nic, jsem k ničemu. Jaký to má smysl tu být, když tu nikoho neznám? Znala jsem jen mé rodiče, nikoho dalšího. A teď už tu není ani jeden z nich.

"Mňau."

To už mi hrabe?

"Mňau."

Otočila jsem se. Ve dveřích stála tlustá perská kočka krémové barvy - Tlusťoch?

"Mňau."

"Dej si pohov," zamručela jsem podrážděně. Přetočila jsem se zpátky na záda. Dnešek chci strávit civěním do stropu, pomyslela jsem si.

Po chvíli se nade mnou objevila kocourova hlava. Vyděšeně jsem vykřikla a posadila se. Má mysl se zaměřila na modrou vázu. Lehce jsem cukla hlavou, váza se rozrazila o zeď. Střepy dopadly na zem společně s vodou a seschlou květinou.

Pevně jsem sevřela oči k sobě a snažila se uklidnit tlukot srdce. Mám chuť ničit. Ale já nemůžu. Nesmím.

Tlusťoch se ke mně začal tulit. Vylekaně jsem vyskočila na nohy. Nikdy jsem neměla domácího mazlíčka. Nikdy jsem žádné zvíře nepohladila. Většina zvířat si ode mě držela odstup. Táta mi to vysvětloval tím, že cítí mou moc. Ale Tlusťoch se tvářil, že mu to nevadí.

Chtěla jsem si zase lehnout, ale kocour se uvelebil uprostřed matrace. "Fajn, tak se půjdu najíst," prohlásím naštvaně. Při odchodu jsem na něj vyplázla jazyk.

V kuchyni jsem se posadila na židli. Duchem nepřítomna jsem začala uždibovat chleba se šunkou.

S tátou jsme v neděli ráno chodili do supermarketu. Každý jsme si vybrali "sváteční snídani". Většinou jsem si vybrala donut, táta jogurt s rohlíkem. Pak jsme si sedli na obrubník před obchodem a jedli. Povídali jsme si o všem možným, smáli se...

Na stůl vyskočil Tlusťoch. Otráveně jsem ho shodila. Podívala jsem se na zem, jestli je v pořádku a pád mu nic nezpůsobil. Kocour na mě vystrčil zadek a důležitě si to vykračoval pryč.

***

Zaslechla jsem šramot klíče v zámku. Rychle jsem vyskočila na nohy - zapomněla jsem uklidit tu rozbitou vázu! Vběhla jsem do pokoje, kde jsem spala. Napřáhla jsem ruku k rozbité váze. Soustředila jsem se na střepy, druhou ruku napřáhla ke skříňce. Lehkým mávnutím ji otevřu. Střepy se vznesli do vzduchu a pomalu se přibližovali ke skříňce.

"Ahoj!" zahulákala policistka. Pozdrav patřil Tlusťochovi, ne mně.

Střepy vletí do skříňky. Skříňku silou zabouchnu.

"Je všechno v pořádku?" slyšela jsem její hlas z chodby. Rychle jsem skočila do postele a zachumlala se do deky. Anne nakoukla do pokoje. "Ty celý den spíš?" Ani nečekala na odpověď a už mluvila dál: "Doufám, že jsi nic nevečeřela. Koupila jsem čínské nudle." Usmála se a zvedla igelitku do vzduchu. Mňam.

Odloudala jsem se do kuchyně. Sedla jsem si ke stolu, oči upírala na Anne. Anne byla zvláštní typ ženský. Byla malá, podsaditá, ale velmi hbitá. Měla zvláštní smysl pro humor, který mi byl úplně cizí. Její krátké kudrnaté vlasy měla svázané v culíku na temeni. Pod očima měla tmavé kruhy, ale tvářila se, že je vyspalá a že má z mé společnosti radost.

Postavila přede mě krabičku z čínského obchodu. Hm, voní to dobře. Do ruky jsem vzala čínské hůlky a s chutí se pustila do jídla.

Táta.

Miluje čínské nudle. No, spíš miloval...

Najednou moje srdce zachvátila neuvěřitelná bolest. Mám chuť řvát, brečet, rozbíjet... Ale já nemůžu. Nejde to.

Anne si mě zkoumavě prohlídla: "Chutná?"

Přikývla jsem.

"Co jsi dnes dělala?"

Pokrčila jsem rameny.

Policistka se na mě na chvíli zamračila. Asi ji moje odpověď naštvala.

Když jsem dojedla, upřeně jsem ji pozorovala. Marně bojovala s tím, jak nabrat jídlo hůlkami. Tss, tohle už jsem uměla v šesti letech. No dobře, v osmi, ale to je skoro to stejné, no ne?

Zvedla hlavu a podívala se na mě. V očích jí naštvaně jiskřilo. "Co je?" vyštěkla na mě.

Smutně jsem se pousmála. "Co teď se mnou bude?" Vím, že mě dají do děcáku. Jen mi to zatím neřekli. Jestli mě tam opravdu šoupnou, uteču. Zvládnu se o sebe postarat.

Netečně na mě hleděla. V očích se jí míchala spousta pocitů, ale nedokázala jsem je od sebe rozlišit. "Zítra pojedeš domů," řekla s ledovým klidem.

"Domů?" hlas se mi zlomil. Kam domů? Kam mě chtějí poslat?

"Ano, domů," řekla pomalu, jako bych byla blbá. "Do Venice."

"Do Venice?"

"Na Floridu." Starostlivě svraštila obočí. Na klín jí vyskočil Tlusťoch. S očima upřenýma na mě ho začala hladit po hřbetě. Tlusťoch se protáhl, uvelebil na jejím klíně a začal příst.

"A co tam?"

"No, co by. Začneš normální život. Budeš žít na jednom místě, chodit do školy, najdeš si kamarády. Prostě budeš vést normální život středoškolačky," řekla jakoby nic. Jakoby nic. Ale ono to docela něco je. To mám jako žít na jednom místě? Předstírat, že jsem úplně normální člověk? Normální náctiletá holka?

"Budu v děcáku?"

Anne prudce vydechla a usmála se, "To ne. Budeš u strejdy. Ráno si pro tebe přijede."

"Cože?" rychle jsem se postavila, čímž jsem shodila židli. S prásknutím dopadla na zem. Tlusťoch vylekaně nadskočil.

"Klídek. Nic se neděje. Strejda tě má rád. Bude se ti tam líbit."

Podívala jsem se na ni jako na magora. Jak tohle může říct někomu, kdo přišel o rodiče?

Nadechla jsem se, že ještě něco řeknu. Ale rozmyslela jsem si to. Nemá cenu plýtvat sil na někoho, kdo absolutně nic nechápe. Její vcítění se do druhých je na bodě mrazu. Nic nechápe. Neví, jaké je to přijít o oba rodiče. Neví, jaké to je pořád utíkat a skrývat se. Neví nic o tom, co právě prožívám.

Lehce jsem si odfrkla a napochodovala jsem do pokoje, kde spím. Zamotala jsem se do deky a snažila se předstírat, že nic z toho, co se stalo za poslední dva dny, se ve skutečnosti nikdy nestalo. Ale mé rozbolavělé a divoce bušící srdce vše prozrazovalo.