Monstrum. [POZASTAVENO]

Kapitola 8

"Clarity!" Houkl na mě Frank od vstupních dveří. Popadla jsem batoh a rychle seběhla schody. "Ahoj!" řekla jsem klukům a vyběhla před barák, kde už na mě čekal Frank. Seděl v autě a nervózně klepal prsty o volant.

Otevřela jsem dveře a s úsměvem se posadila na sedadlo spolujezdce. Frank si mě s pozvednutým obočím pozorně prohlédl. "V pořádku?"

"Jo." Hlesla jsem tiše a snažila se zakrýt své pocity. Nemusel vědět, že jsem byla na pokraji zhroucení.

Frank se slabě pousmál a vjel na silnici.

Pevně jsem k sobě přitiskla batoh. Snažila se pozorovat silnici a domy, okolo kterých jsme projížděli. Ale myšlenky se mi stále vracely k hrůzostrašným představám školy.

"Musíme ti koupit nějaké oblečení," zamumlal. Otočil se na mě, aby zjistil co si o tom myslím. Asi jsem vypadala dost žalostně, proto řekl: "Neboj se, to zvládneš. Jsi chytrá holka." Ale v jeho očích se zračila nejistota.

Vjeli jsme na parkoviště přeplněné auty studentů. Nalepila jsem se na okýnko a vyhlížela ven. Hloučky studentů postávaly před školou.

Nikdy mezi ně nezapadnu.

Všichni vypadali tak uvolněně, klidně. 

Jsem jiná, nejsem jako oni.

Frank vypnul motor a starostlivě se na mě podíval, "Clar, všechno dobrý?"

Skoro neznatelně jsem přikývla. Otevřela jsem dveře auta a vystoupila na rozpálený chodník. S panickým strachem jsem pozorovala studenty.

"Neboj se, určitě mezi ně dobře zapadneš," zašeptal mi Frank do ucha, "A teď pojď." A pomalými kroky se vydal po chodníku ke vstupním dveřím školy. Nejdřív jsem nebyla schopná se hnout, ale nakonec jsem s pohledem upřeným na zem vydala ke škole.

Pamatuji si jak mi jednou táta říkal, jak se stát neviditelná pro ostatní lidi. "Musíš zapomenout na všechny problémy, které tě trápí. Zapomeň na vztek a smutek, jedině s čistou hlavou se staneš pro lidi nevýrazná, nezajímavá."

Při vzpomínce na tátu jsem se usmála. Byl velmi vzdělaný a zkušený. Vždy mi dokázal poradit správně. Nikdy mě v něčem nenechal samotnou. Dokonce i teď jsem měla pocit, jakoby tu vedle mě kráčel, jakoby i teď byl mou oporou.

Zvedla jsem oči k nebi. On je tu se mnou.

Zasněný výraz mi zmizel z tváře, když jsem si všimla, že mě hlouček kluků pozoruje. Podívala jsem se na ně - zřejmě to byli fotbalisté. Bylo jich asi pět. Na jejich obličeji nebyli znát žádné emoce. Ruce se mi pod jejich pohledy začaly potit. Zabořila jsem pohled do země. Ještě pár kroků, ještě kousek a zmizím před nimi ve škole.

S úlevou jsem si oddechla, když jsem došla ke dveřím školy, kde na mě čekal Frank. Šťastně jsem se na něj usmála. Můj úsměv neopětoval, jak jsem si myslela. "Nástup do školy pro tebe bude hodně náročný," poznamenal si pro sebe.

Zevnitř byla škola ještě větší, než jak vypadala z venku. Chodby byly lemovány skříňkami natřenými na modro. Celá chodba byla zaplavená studenty, takže jsme se mezi nimi museli protahovat.

Dech se mi zrychlil, když jsem se protahovala za Frankem. Ruce se mi chvěly. Nesmějí přijít na mou moc. Musím být nenápadná.

Konečně Frank zastavil. Určitě mu přijdu divná. Jaká normální holka by byla tak mimo z toho procházet chodbou plnou studentů? Žádná, jen já jsem vadná.

Frank na mě kývl a zaklepal na dveře. "Dále," ozvalo se přes dveře. Oba jsme se nahrnuli dovnitř.

Ocitli jsme se v prostorné ředitelně. Na stěně naproti dveřím visel obrovský obraz školy. Pod ním stál mosazný stůl. Muž sedící za stolem se na nás mračil. Zřejmě ředitel školy, Frederick Blue.

"Dobrý den, já jsem Frank Baker. A tohle," ukázal na mě strýc, "je Clarity Bakerová. Dnes má psát rozřazovací testy."

Ředitel se na chvíli zamyslel. Pak se jeho obličej rozjasnil a on se na nás usmál, čímž odhalil nažloutlé zuby. "Ách, no ano! Jistě, jistě..." Odkašlal si, "Takže, já jsem ředitel Blue." Postavil se a potřásl si rukou s Frankem. Pak se obrátil ke mně, "Zajdi do vedlejší místnosti, bude tam sekretářka. Dohlédne na tebe, aby si při testu nepodváděla. Mezitím si promluvím se strejdou, ano? Tak hodně štěstí."

Obrátila jsem se k nim zády a přešla ke světle hnědým dveřím. Cítila jsem se lehce zklamaná. Myslela jsem si, že mě ředitel uvítá nějakým speciálním proslovem. No, asi to takhle ve školách nechodí.

Druhá místnost byla tak dvakrát menší než ředitelna. Za stolem seděla vychrtlá žena. Na očích měla brýle, přes které se na mě mračila. Pokusila jsem se na ni mile usmát, "Dobrý den." 

Sekretářka se ušklíbla a kývla ke stolu v rohu místnosti, na kterém ležel list papíru a propiska. "Dobrej. Tamhle máš ten test. Je to všeobecný přehled, na vyplnění testu máš pětačtyřicet minut. Hodně štěstí."

***

"Clarity, mám takovou radost. Výsledky jsi měla výborné. A co teprve ta matika! Máš hlavu na čísla po tátovi," pravil Frank a podal mi vytištěný rozvrh.

Poslední věta mě zasáhla přímo do srdce. Zvedla jsem se a odešla z pracovny, aniž bych cokoliv řekla. 

"Clar? Co se děje?" volal za mnou Frank, mladší verze táty.