Monstrum. [POZASTAVENO]

Kapitola 5

Tašku jsem upustila na zem. Celá jsem se chvěla. To byla moje první vize. Vize o mně.

"Clar! Jsi v pořádku?! Clar, haló!" Slyšela jsem Frankův hlas z dálky. Popadl mě za rameno a lehce mnou zatřásl.

Cukla jsem sebou a podívala se na něj. V očích se mu zračila starost o mne. "Clar, co to bylo? Najednou si se zastavila, koukala před sebe a tvůj výraz byl plný hrůzy. Do háje, co to bylo? Vyděsila jsi mě k smrti!" Palcem mi něžně setřel slzu, která mi stékala po tváři.

Brada se mi lehce začala třást, přesto jsem ze sebe vymáčkla pár slov: "Jsem jenom unavená."

Frank si mě nevěřícně prohlédl. "Dobře," řekl po chvíli, "Tak pojď pozdravit tetu a kluky. Pak si můžeš jít lehnout." Popadla jsem tašku a šla za ním. Připadala jsem si jako omámená. Do háje, co to bylo?

Vstoupili jsme do kuchyně, která byla zároveň propojená s jídelnou a obývákem. Na koberci v obýváku si hráli dva malí kluci s autíčky a kostičkami. Evelyne stála u ostrůvku v kuchyni a krájela brambory. Zvedla hlavu a usmála se na Franka. Pak její oči zbloudily ke mně. 

Utřela si ruce do modré zástěry, kterou měla na sobě. Nasadila úsměv a přišla k nám. "Ahoj Clar, já jsem Evelyne, tvoje teta. Ráda tě poznávám." Pevně mě objala. Když mě pustila, zračily se v jejím výrazu pochybnosti. Pro ni jsem byla vetřelec.

Kluci se vrhli Frankovi okolo krku. Připadala jsem si trapně. Jen tak jsem tam stála a sledovala rodinné setkání. Nepatřila jsem sem. Byla jsem tu navíc.

"Kluci, tohle je vaše sestřenice, Clar. Pozdravte ji." Ihned nechali tátu na pokoji. Jejich malá očka se na mě upřela se zájmem. Nervózně jsem se ošila - co jim mám říct? "Ahoj. Já jsem Lucas Baker," zahuhlal ten starší. Ten mladší na mě zamrkal a strčil si pěst do pusy. Se zaujetím ji začal žužlat.

Překvapeně jsem se na něj podívala a lehce se od nich odtáhla. Evelyne moji reakci postřehla, "Gabe, necucej si tu ruku." Gabe ruku vytáhl. Chvíli mě upřeně pozoroval. Usmála jsem se na něj. Gabe se s oslintanou rukou natáhl k mamince a začal plakat.

Frank překvapeně pozdvihl obočí. Evelyne ho vzala do náruče. Gabe se k ní choulil a tiše vzlykal. Se strachem jsem od nich poodstoupila. Co jsem udělala špatně? Vycítil snad mou moc?

"Pojď, ukážu ti pokoj," zamumlal ke mně Frank. Vedl mě po schodech do druhého patra. Zastavil se u zavřených dveří a otočil se ke mně: "Z toho si nic nedělej. Gabe je jen unavený," usmál se na mě přívětivě.

Přikývla jsem a snažila se zakrýt strach.

"Tohle je tvůj pokoj," řekl a otevřel dveře. Vklouzla jsem dovnitř. "Odpočiň si. Až bude večeře, dáme ti vědět." Vřele se usmál a zavřel za sebou dveře.

Chvějící se ruce jsem si přitiskla na hruď a prohlížela jsem si pokoj. Zřejmě ho pro mě připravila Evelyne.

Pokoj byl poměrně malý, ale to mně nevadí. V rohu pokoje byla velká postel, na které bylo vyskládáno několik řad plyšáků a polštářků. Naproti stál bílý psací stůl. Stěny pokoje byly natřeny na bílo. Evelyne se to tu snažila oživit, proto na zdi visela barevná světýlka.

První slzy mi začaly stékat po tvářích. Sesunula jsem se na zem a stočila se do klubíčka. Bylo mi jedno, že mé slzy stékaly na krásný a zřejmě drahý koberec. Hlavně chci odsud pryč. Za tátou.

Stále jsem před sebou viděla tátovi poslední chvíle. Jak se ohlédl a řekl mi, že se sejdeme na parkovišti. Jak zastavil řítící se dodávku na dav lidí. A jeho vítězný úsměv, když se na mě podíval. A pak bum! Táta odlétl několik metrů od dodávky. A ten řidič, ten zatracený chlápek! Dala bych cokoliv za to, abych svého tátu mohla pomstít. Nikdy se už nedozvím, co se stalo mamce. Nikdy mi táta neřekne, před kým jsme to utíkali.

K tomu má první vize, která je opředená několika otazníky. Proč jsem byla tak vysílená? Proč jsem použila svou moc? Útočila jsem snad na někoho? Kde jsem to byla?

Nakonec jsem usnula a má utrápená duše si na chvíli odpočinula.

***

Probudila jsem se, když mnou někdo lehce zatřásl. Líně jsem otevřela oči. Spatřila jsem Luka, jak leží vedle mě na koberci. Tmavě modrýma očima mě pozoroval. Lehce jsem nadzvedla hlavu, "Hm?"

"Je večeže!" Vyprskl se smíchem a pak začal žvatlat něco o tom, co bude k jídlu. 

S vyděšeným výrazem jsem tam ležela a koukala na něj. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, jak mám reagovat.

"Ty jsi plakala?" Zeptal se nečekaně.

Lehce jsem se od něj odtáhla. Po chvíli jsem se ho zeptala: "To je to tak vidět?"

Luky se zasmál a posadil se. "Vypadáš jak rejčátko!" A potěšeně zatleskal rukama.

Jeho poznámka se mě dotkla. Zavřela jsem oči a snažila se uvolnit napětí, které ve mně začalo narůstat. V pokoji nastalo ticho. Asi odešel. Otevřela jsem oči v naději, že už tu není.

Obličej měl pár centimetrů od mého. Zazubil se na mě. Otevřela jsem pusu, že mu řeknu, aby odešel z mého pokoje, když se ke mě ještě víc nahnul a pevně mě objal. "Mám tě lád." Chvíli jsem překvapeně koukala na zeď naproti nám. Pevně jsem ho k sobě přitiskla. Přesně tohle jsem potřebovala. Potřebovala jsem, aby mě někdo objal a řekl mi, že mě má rád. Objetí je ten pravý lék na bolavou duši.