Monstrum. [POZASTAVENO]

Kapitola 15

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře mého pokoje. Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla Evelyne. Nejistě se na mě zazubila, "Ahoj, Clarity. Mám takovou prosbu." Posadila se na postel. Nervózně si uhlazovala červenou sukni. "Víš, Frank má v práci důležité setkání. Je to slavnostní večer pro zákazníky a jejich manželky. Oba jsme tam pozvaní. A já bych potřebovala, abys pohlídala kluky. Měli jsme domluvené hlídání, ale před chvílí mi paní volala, že je nemocná. Snažila jsem se najít náhradu -"

Skočila jsem jí do řeči, "Já je pohlídám."

Ulehčeně si vydechla, "Děkuji. Bohužel se vrátíme až někdy v noci, opravdu to zvládneš?"

Pozvedla jsem pravý koutek úst, "Zvládnu to."

"Je to v Orlandu. Budeme odsud hodně daleko, kdyby se ale cokoliv dělo, tak mi zavolej, ano?" Přikývla jsem. "V jednu musíme vyrazit. Tak by bylo fajn, kdyby si je vzala na procházku. A na televizi by se měli koukat až večer před spaním."

"Já to zvládnu," ujistila jsem ji znovu.

Vydechla, "Máš pravdu. Zvládneš to. Tak já jdu dodělat oběd a pak se budu muset připravit. Děkuji." V jejích očích jsem viděla úlevu. Za úlevou se skrývala nejistota a strach. Na sto procent mi nevěří.

***

Stála jsem s kluky před domem. Mávali jsme za odjíždějícím autem. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bála jsem se, jak tohle dopadne.

Za chvíli nám auto zmizelo z dohledu. "Co budeme dělat?" Zeptala jsem se kluků.

"Já ci na hristě!" vykřikl Gabe.

Usmála jsem se, "Fajn, ale připravím nějakou svačinu." Naházela jsem do batohu telefon, pití, peníze, klíče a svačinu. Pak jsem pomohla klukům s obutím a za ruku se s nimi vydala k parku.

Na hřišti pobíhaly děti a hrály hry. "Jé, ahój Time!" Vykřikl Luky a zamával černovlasému kloučkovi, který se sám houpal na houpačce. Zvedl hlavu a usmál se na Luka. 

"Tak si hezky hrajte, kluci. Já budu sedět támhle pod stromem, ano? A Luku, máš na starost brášku." Luky přikývl, popadl Gabe za ruku a táhl ho za kamarádem. Spokojeně jsem se posadila pod strom a z batohu vyndala notes s tužkou. 

Začala jsem kreslit maminku s malým dítětem v náručí, která se seděla na lavičce naproti mě. Když jsem ji dokreslila, rozhlédla jsem se, zda nenajdu někoho dalšího, koho bych mohla nakreslit.

Na trávě pod stromem seděla skupinka kluků ze školy. Rozpoznala jsem mezi nimi i Camerona. Bezmyšlenkovitě jsem kreslila náčrt. Srdce se mi radostí svíralo, když se pode mnou na papíře začal rýsovat Cameronův obličej.

"Ahoj," zaslechla jsem z dálky. Zatřásla jsem hlavou, abych se probrala ze svého očarování. Přede mnou stál Connor v celé své kráse. Jeho široká ramena mi zakryla výhled na kluky a Camerona. 

"Ahoj."

Connor se zamračil, když postřehl v mém hlase nucenost. Pak se znovu usmál a posadil se vedle mě. Rychle jsem zavřela notes s Cameronovo podobiznou, aby ji neviděl. 

Naklonil se ke mě a zvědavě se podíval na notes v mých rukou. "Co jsi kreslila? Vypadala jsi u toho tak kouzelně."

"Nic zajímavého," odsekla jsem.

Povzdechl si, "Clar, moc mě mrzí, že jsem to na tebe tak vybalil. Měl jsem brát ohled na to, že si tu nová a tak. Promiň, nechal jsem se unést city... Začneme od znova?"

Vybavila jsem si Connora, jak s někým telefonoval a pronesl: Příště ji dostanu. Nejsem žádný odborník na lásku a vztahy, ale tohle opravdu nejsou slova, která by měl říkat o někom koho miluje.

Odtáhla jsem se od něj, "Ne, promiň."

Překvapeně zamrkal, "Prosím, buďme přátelé."

Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Otevřel pusu, že ještě něco řekne, ale já od něj odvrátila pohled. Zarazil se. Chvíli mě pozoroval, pak se bez jediného slova zvedl a odešel.

Dívala jsem se, jak odchází. Myslela jsem si, že mi to vadit nebude, že nic nebudu pociťovat. Mýlila jsem se. Se slzami v očích jsem si uvědomovala až bolestně moc, že jsem od sebe odehnala kluka, který o mě měl zájem. Ale musím ho chránit. Chránit přede mnou.

Duchem nepřítomna jsem si kreslila do notesu. Snažila jsem se zapomenout. Přes veškeré úsilí jsem stále viděla jeho oči, jak se na mě smutně dívají. Jak doufají.

Z myšlenek mě probral pláč. Trhla jsem sebou, když jsem si uvědomila, že to je Gabe. Vystřelila jsem rychle ke klukům. "Co se stalo? Je všechno v pořádku?" Myšlenky na Connora mě rázem opustily.

Luke se skláněl nad bratrem, který seděl na písku a rukama si utíral slzy. Sklonila jsem se k němu, "Gabe, co se stalo?" Hlas se mi napětím třásl.

Gabe se ke mě přitulil a dál vzlykal. "On spadl z houpacky," odpověděl Luke místo brášky. "Asi nemohl dýchat."

Vytřeštila jsem na něj oči, "Vyrazil si dech?" To by odpovídalo tomu, proč se Gabe tak trhaně nadechuje.

"Asi jo."

Povzdechla jsem si, "Už je to v pořádku, Gabe? Můžeš dýchat?" Chtěla jsem ho od sebe odtrhnout a podívat se, jestli není odřený. Místo toho se ke mě víc přitiskl a objal mě oběma rukama okolo krku. "Půjdeme domů, ano?"

"Jo," ozval se Gabe. Zdvihla jsem ho do vzduchu a nesla ke stromu. Batoh jsem si dala na záda, jednou rukou jsem držela Gabe, který mě nechtěl pustit a druhou držela Luka. Ani jsme nevyšli z parku a mě už bolela ruka z toho, jak jsem nesla Gabe.

Tohle bude dlouhá cesta domů.