Monstrum. [POZASTAVENO]

Kapitola 17

V hlavě se mi stále dokola promítaly vize. Navzájem se prolínaly. Vytvořily směs bolesti. Vyčerpávaly mě, ničily. Bála jsem se toho, co se stane. Nechtěla jsem už cítit žádnou bolest.

Přetočila jsem se na bok a otevřela oči. Byla jsem v bílé místnosti. Hlava mi třeštila, svět se se mnou pohupoval. Posadila jsem se a snažila se uklidnit své divoce bušící srdce. Ruce se mi chvěly zlostí nad mou bezmocí. Bezmocí nad tím, že teď můžu jen čekat na to, co se stane. Na splnění vizí. 

Bílé dveře se otevřely. Dovnitř vešla školní zdravotnice. Mile se na mě usmála, "Cítíš se už líp?"

Přikývla jsem. Chvějícíma rukama jsem pevně stiskla deku, kterou jsem byla přikrytá.

"Nechceš se něčeho napít?" Ani nečekala na mou odpověď a podala mi skleničku s vodou. Čekala až se napiji, přičemž mě pozorovala. Ignorovala jsem ruce, které se mi stále nekontrolovatelně třásly. 

"Chápu, že je to pro tebe všechno nové a psychicky velmi náročné. Kdyby sis potřebovala promluvit, můžeš za mnou kdykoliv přijít." Pevně jsem semkla rty. Už teď mi bylo jasné, že sem mě nikdo dobrovolně nedostane. "Venku čeká tvůj strýc, aby tě odvezl domů. Dnes musíš zůstat v klidu a nepoddávat se žádným psychickým vypětím, ano?"

Přikývla jsem. Neobratně jsem se postavila. Zdravotnice mi položila ruku na rameno, "Neboj se, všechno se časem zlepší. Zvykneš si a bude se ti tu líbit, věř mi."

V duchu jsem se usmála. Tahle malichernost mě rozhodně netrápí. Neví, co cítím. Nepochopila by to. 

Vyšla jsem na chodbu. Spatřila jsem Franka, jak nervózně přešlapuje z nohy na nohu. Podíval se na mě, v jeho očích se leskla starost. Lehce jsem se usmála, abych mu zvedla náladu.

"Tak co, dobrý?" Zeptá se mě a očima přitom tiká mezi mnou a zdravotnicí.

Zdravotnice odpověděla za mě, "Dnes by měla odpočívat, ale jinak bude v pořádku."

"Tak to jsem rád... Pojď Clar, půjdeme domů." Přistoupil ke mně, vzal mě okolo ramen. Rozloučili jsme se a vyšli ven. Znovu na mě promluvil až v autě, "Takže jsi v pořádku?"

Přikývla jsem. Očima jsem soustředěně pozorovala silnici, jakoby to byla nejzajímavější věc, kterou jsem ještě nikdy neviděla.

"A z čeho se ti udělalo špatně? Zdravotnice mi říkala, že to bude ze stresu nebo strachu..." Čekal, že odpovím, ale já dál mlčela. "Cítíš se nějak pod tlakem? Nebo jsi smutná?"

"Ne."

Frank si povzdechl, "Tak dobrá, chápu, že mně to říkat nechceš... Našla sis třeba nějakou tu kamarádku?"

"Ano."

"Tak ji k nám můžeš někdy pozvat, seznámit nás s ní," řekl s nadějí v hlase. "Hele, prostě chci, aby ses měla dobře. Aby se ti tady líbilo a měla jsi spoustu kamarádů. Chápu, že je to pro tebe všechno nové... Prostě kdyby sis potřebovala promluvit, stačí říct. Rád ti se vším pomůžu a to samé platí o Evelyne. Jsme tu pro tebe, ano? Na nic nejsi sama." A pevně mi stiskl ruku, na důkaz jeho slov.

Na nic nejsi sama. Komu jinému se můžu svěřit se starostmi ohledně Energicu? Kdo jiný mi pomůže jim čelit?

***

"Clarity!" Vykřikla Kristina, čímž upoutala pozornost poloviny školy. Rozběhla se ke mně a pevně mě objala. Tiskla mě tak pevně až se mi dělaly mžitky před očima. "Měla jsem o tebe takový strach. Jsi v pořádku? Vážně ti nic není? Nechceš se napít?" 

Překvapeně jsem na ni zamrkala. "Dobrý," odpověděla jsem stroze.

"Ve tváři jsi měla tak vystrašený výraz! Ach, nikdy na to nezapomenu! Všem si nám nahnala hrůzu. Opravdu jsi v pořádku?"

"Jo," odpovím a nervózně se ošiju. Všichni, co se poflakují před školou z nás nespouštěli oči. Bylo mi to nepříjemné. Měla jsem pocit, že mi každý vidí do hlavy, že každý ví o mém tajemství.

"Dobře. Pojedeme dneska spolu po škole? Včera to tak nějak nevyšlo," usmála se nervózně.

"Promiň, ale dnes mám brigádu."

Kristina se na mě podívala, jako bych nebyla při smyslech. "Dobře, tak se uvidíme pak." A pak s křečovitým úsměvem odešla.

***

V kavárně jsem se postavila za pult a sledovala jediné dva zákazníky, kteří seděli úplně vzadu a tiše si povídali.

"Clarity, zvládneš to tu na chvíli sama? Potřebuji si skočit do města něco vyřídit," zeptala se mě vedoucí - jakže se to jmenuje?

"Eh, dobře." Pak jsem se rozhlídla po poloprázdné kavárně. "Myslím, že to zvládnu," usmála jsem se.

Opřela jsem se o pult a začala přemýšlet. Jak se to jmenuje? Vždyť mi to její matka říkala. Jmenují se.. Cookerovi! Ano. Vítězoslavně jsem se usmála, vím to.

***

Cameron

Zahnul jsem za roh a vpadl do své oblíbené kavárny. Ihned se mi objevil na tváři úsměv. O pult se ke mně zády opírala Clarity. Její černé vlasy bych poznal všude - vždy se jí tak krásně leskly.

V půlce cesty k pultu jsem se zastavil. Věděl jsem, že jestli budu dál pokračovat a bavit se s ní, spadnu do milostného víru. Jenže jsem cítil neodolatelnou touhu jí zase vykouzlit na tváři úsměv, udělat jí radost. Chtěl jsem jí být nablízku, chtěl jsem vědět co cítí, jak se má a jak se jí daří. Chtěl jsem tu být pro ni. Už jsem se nechtěl skrývat a bránit se před všemi pocity. Nechtěl jsem jen cítit prázdnotu, strach. Chtěl jsem začít trochu žít i za cenu prozrazení.

Došel jsem až k pultu, "Ahoj." Prudce se otočila. Když si všimla, že jsem to já, usmála se tak vřele, až mě zaplavila vlna radosti. Za tohle to riziko stojí. Taky jsem se na ní usmál.