Probouzím se krásně odpočatý, koukám na hodinky, půl jedný... DOPRDELE! Tasím služebák, nic, žádné zmeškané hovory, zprávy. Uf, aspoň nikdo nebude mít kecy. Opatrně vycházím od HUV. Nikde nikdo a úplná tma. "Zvláštní přístup k jističům mám jen já", povídám si sám pro sebe zatímco cvakám s vypínačem. Každý někdy potřebuje radu odborníka. Něco mi, ale šeredně nesedí, Klára (moje nadřízená) by si nenechala ujít žádnou příležitost si mě vychutnat. Rozsvěcím baterku a jdu se mrknout na ty jističe. Celou cestu mi pod nohama něco křupe, neřeším, otvírám skříň s jističi a zjišťuji, že jsou všechny nahozené. Proč se tedy nerozsvítilo, když jsem si hrál s vypínačem. Při pohledu na strop je mi jasné proč, všechna světla jsou rozbitá, podívám se na zem, všude jsou střepy. To vysvětluje to křupání. Jdu se podívat k hlavním dveřím, zamčeno, vyndám klíče, ale nenacházím zámek. Polije mě studený pot, něco tu nesedí. Rozběhl jsem se k promítací místnosti, cítím jak se mi střepy zarývají do chodidel. Otevřu dveře a vidím jak někdo visí od stropu, jemně se pohupuje ze strany na stranu. Karel, elektrotechnik. "Doprdele", hlesnul jsem. Nedávalo to smysl. Seběhl jsem po schodech dolů do kantýny, slyším kapání, jako když někdo nedovře kohoutek, ale nikde nikdo, jdu pomalu k pultu, sbírám veškerou odvahu a nahlížím na druhou stranu. Prázdno, rozbitá konvice, ze které odkapává kafe. Něco jsem zaslechl. Otočil jsem se, ale chodba je prázdná. Nejistě se jdu podívat do skladu, ale než stihnu vstoupit zahlédnu koutkem oka postavu. Zamrazilo mě, protože nevypadá moc lidsky.
