Sebral jsem veškerou odvahu a vyšel ven, Klára v těsném závěsu. Procházeli jsme opatrně temnými útrobami kina. Dovedl jsem Kláru na místo, kde jsem poprvé a naposledy viděl její sestru. Stála tam a, polkl jsem na sucho, usmívala se, přejel mi mráz po zádech. Klára vyděšeně popadla mojí ruku a pevně ji stiskla. "PODÍVEJME SE, KDO VYLEZL..." "Byla to chyba, nechtěla jsem aby to došlo tak daleko", říkala se slzami v očích, stiskl jsem její ruku. Stvoření se zarazilo. "Pořád si to vyčítám a nemine den, kdy bych nenavštívila tvůj hrob abych na něj dala nové květiny", začala brečet "odpusť mi to, prosím." Klářina sestra se rozesmála, byl to naprosto příšerný zvuk, znělo to jako skřípění železa. Přejel mi mráz po zádech, teplota v okolí klesla pod bod mrazu "TAK TY TOHO LITUJEŠ...? MYSLÍŠ SI, ŽE JSI TRPĚLA DOST...? MYSLÍŠ, ŽE TI MŮŽU PROSTĚ JEN TAK ODPUSTIT...?", cítil jsem se slabší a slabší s každým jejím slovem, ztratil jsem rovnováhu a spadl na jedno koleno, stvoření se ke mě pomalu přiblížilo, z jejích úst vyjel nelidsky dlouhý jazyk, kterým mi olíznula tvář, zvedl se mi přitom žaludek, jazyk byl prohnilý odporně zapáchal. Naklonila se mi k uchu a zašeptala "Odtud už neodejdeš", odtáhla se odemě, levou rukou mi chytla rameno a druhou mi vrazila do břicha, projela mnou neskutečná bolest, zalapal jsem po dechu, chtěl jsem křičet bolestí, ale nevydal jsem ani hlásku, cítil jsem, jak mě pomalu rozřezává...
