Co přede mnou stálo byla velice děsivá žena, má na sobě nemocniční háv a vypadá, že si prošla velkým množstvím operací a taky, že velká část těla není její, jako kdyby při nějaké dopravní nehodě přišla o části končetin a doktoři jí rychle přišili náhradní, které sebrali ze zbytku účastníku té nehody. To nejděsivější byl však její obličej, ten sice nebyl stehy jako zbytek těla, za to měla zakryté oči šátkem. Jenže ten šátek byl všitý do okolního masa. Začalo se mi dělat nevolno, nejhorší bylo, když otevřela ústa, protože jí popraskaly všechny stehy, které drželi rty spojené. Předklonil jsem se a vyhodil snídani. "JSSSSII DALLŠŠÍÍÍ...", zazněl ledově chladný hlas, který se nepřirozeně rozléhal. Utíkal jsem, nevěděl jsem kam, ale utíkal. Zahnul jsem do prvních dveří. Dámské záchody, rozbité zrcadlo, tekoucí voda. V rohu se krčil obrys osoby, zamířil jsem baterkou. Byla to Klára, seděla v na podlaze a brečela, celá se chvěla. Svezl jsem se vedle ní. "Je to moje chyba", zašeptala "za to všechno můžu já." "Co tím myslíš?" "To stvoření je moje sestra. Zemřela v dopravní nehodě, protože jsem řídila pod vlivem..." Zlomil se jí hlas a znovu se rozplakala. Dal jsem jí ruku kolem ramen a opřel si její hlavu o rameno. "Proč, ale zabíjí nás?" "Protože chce abych trpěla. Já nevím co mám dělat." "Co s ní zkusit promluvit a dát jí najevo, že tě to vážně mrzí." "Myslíš, že to bude fungovat?" "Lepší než umřít na záchodě. Musíš bojovat do poslední chvíle." Vstal jsem a pomohl jí na nohy.
