Ahoooj! Zase se omlouvám, že kapitola byla za tak dlouhou dobu, ale jednoduše řečeno - není čas a ne nevymlouvám se.
Enjoy it,
Ella Monurová! :)
"Normálně nebýváš tak vážná," oznámila mi máma u snídaně.
Hodila jsem po ní pohled typu: Really?
"No tak! Užívej si trochu!"
"Že ty to říkáš zrovna mně!" řekla jsem jí.
"Máš bráchu. Je tady tvá oblíbená skupina, co ti brání?"
"Já nevím."
"No, tak Rosie, neboj se. Není čeho."
Tentokrát jsem tu její 'Rosie' ignorovala. "Asi máš pravdu."
A pak všichni vpadli do kuchyně. Všichni se strašně smáli a CC nesl Lailu, která se smála víc, než všichni ostatní dohromady. Jen jsem se na ně koukala. Mamka mě pohladila po ruce, jen jsem nad tím zavrtěla hlavou. Věděla jsem, co mi tím gestem naznačuje. Chce abych šla za nimi, ale mně prostě přijde divné, jim kazit tenhle hlouček.
"No, je nás osm a je tu jen šest židlí, takže..," nedořekla máma, protože CC křičel něco ve smyslu, že Laila si sedne na Ashleyho.
"Dobře, dobře, klid," snažila se to zachránit máma. "Ale pořád je tu málo místa."
"Já půjdu nahoru," řekla jsem a začala vstávat. Všichni mě sledovali a Andy si sedl na mojí židli. A než jsem se stihla otočit, tak jsem seděla na něm. Schytal pohled typu: "Co si myslíš, že děláš, bro?" Jen pokrčil rameny a pustil se, i semnou na klíně, do jídla. Všichni se na nás dívali. Ashley divně na Andyho, CC se smál, Jake s Jinxxem se koukali chvilku na nás a chvilku na mamku, s kterou si následně i začali povídat. Laila něco pošeptala Ashleymu do ucha a on se začal strašně nahlas smát. Přimhouřila jsem nad tím oči.
"Už jsem ticho," vykřikl když viděl můj pohled.
"Ještě aby ne," řekla jsem mu s úsměvem.
Všichni vypadali tak spokojeně. Tak proč já nejsem?
Možná to bude tím, že sedíš na klíně osobě, do které jsi zamilovaná! křiklo na mě podvědomí.
Drž hubu! oznámila jsem mu zpátky. Proč má podvědomí pravdu? Zamračila jsem se a Andy si toho všiml.
"Co se děje?" řekl jenom mně. Nikdo jiný to slyšet nemohl, pokud tedy neměl nějaký super sluch.
"Nic," sdělila jsem mu stejně potichu, tentokrát se zamračil on.
"Nevěřím ti."
Povzdechla jsem si a falešně se na něj usmála. Zamračil se ještě víc, nežral mi to.
"Lidi? My jdeme nahoru, omluvte nás," řekl Andy a pokynul mi abych vstala.
"Žádné blbosti!" volala na nás má máma.
Andy mě chytl za ruku a táhnul mě nahoru do mého pokoje. Když jsme vešli, tak zamknul dveře a schytal tím můj nechápavý pohled.
"Sedni si," řekl mi a ukázal na postel. Poslušně jsem si sedla a on chodil po pokoji. Pořád jsem netušila, co po mně chce.
Po chvilce si ke mně sedl.
"Co. Se. Děje?"
"Už jsem ti říkala, že nic," řekla jsem potichu a sklopila pohled. Co se sakra děje? To sama nevím! A to, co se děje teď vůbec nechápu!
