Nudím se. Nesnáším čekání u doktora pro výsledky. A nejhorší je to na odběru krve, kde Vám dají papír a v podstatě k tomu nic neřeknou. Maximálně: "Je trošku zvýšený cukr, měla by si to omezit." anebo "Všechno je v normě." To se vám to čekání prostě nevyplatí..tak proč nezavolají? A navíc, kdyby tam bylo něco tak vážného, tak mě tu nenechaj dvě hodiny trčet ne? Nesnáším.
"Mami? Mě už to nebaví," stěžuju si.
"To si říkala před hodinou taky. Za chvilku určitě půjdeme na řadu."
"No a! A navíc ty si tohle taky říkala už před hodinou," bráním se.
Odpovědí mi je takový ten výchovný pohled.
"Už mlčim, už mlčim," říkám a zvedám ruce na svoji obranu.
Mamka si jen vzdychne.
V tu chvíli vylítne (ne doslovně) sestřička z ordinace.
"Paní Smithová se svojí dcerou?" řekne až moc pisklavým hlasem. Ona celkově vypadá ..zajímavě. Jako z bordelu, abych byla upřímná, než na hematologii. Může jí být tak dvacet, má blonďaté vlasy "svázané" do hoodně vysokého culíku, umělé křiklavě růžové nehty, jehlový podpatky, minusukni a velký výstřih. Tady jsme na děckým! Co tu teda dělá ona?
"Ano, to jsme my," řekne mamka a zářivě se na sestřičku usměje. Ani nestihnu nic říct a táhne mě do ordinace.
"Můžete jít dovnitř za panem doktorem."
"Děkujeme," zamumlám a tentokrát já táhnu mamku dovnitř. Chci to mít za sebou.
Obě dvě ho naráz pozdravíme. Taky pozdraví a ukáže na dvě židle. Sedneme si.
"Paní Smithová, takže," začne. "Výsledky jsou jaktakž v pořádku, jen se mi trošku nezdá cukr."
Však to říkám.
"Rosemary by měla omezit příjem sladkých věcí," pokračuje. Jsme pochopily ne?
"Ale jistě. To určitě nebude problém," prohlásí máma. Kývám na souhlas, jen ať tu nemusím být. Nesnáším doktory..mám takový 'sydrom bílých plášťů', jak se říká.
"To je vše. Není to zas tak zlé, při minulém odběru to bylo horší, takže jisté zlepšení tam je, ale ještě trošku, jen aby to bylo v normě."
"Samozřejmě," odvětí mamka.
"Tak rád jsem vás znovu viděl. Můžete jít, nashledanou," řekne. Však on nás v podstatě vyhodil..No, mně to nijak nevadí. Ať už jsem pryč.
"Děkujeme moc, nashledanou," řekne můj milovaný rodič. Hahha.
"Nashle!" stihnu říct, než mě máma zase odtáhne..ale tentokrát pryč.
"Co takhle oběd? Myslím, že si ho zasloužím," prohlásím venku před nemocnicí.
"Klidně si na něj zajdi, ale já musím do práce."
"Aha. Tak jo, uvidíme se večer."
"A žádný blbosti! Buď hodná!"
"Ještě abych nebyla," řeknu než máma nastoupí do auta. A já musím jet busem. Tss.
Dojdu na zastávku a čekám na autobus, kterej mě hodí do centra. Oběěěěd čeká! Nehrabe mi, vůbec. Blbost.
O deset minut později přijíždí bus, zaplatím si jízdenku a sednu si úplně dozadu. Moc lidí tu není..no, je škola a ten zbytek je v práci, takže samý důchodci. Schytám pár pohledů typu: "To se za nás nenosilo!" a vedle mě si nějaká 'babička' s nějakým 'dědečkem' vyměňujou věty typu: "Ta dnešní generace pořád na těch telefonech! To když my jsme byli mladí.."
Tyhle lidi vážně žeru! Ne..doslova určitě ne. Brr.
Proč jsem si jenom nevzala sluchátka?
Celkem by mě zajímalo, co mají za problém. No..nejspíš nemaj ani tak problém, jen nemaj co na práci. Ale to by se mohli starat o sebe.
Naštěstí je centrum jen 3 zastávky, takže můžu rychle vypadnout z autobusu plnejch staříků. Ach jak mě ty lidi někdy....-píp-
Dojdu k KFC a vejdu dovnitř. Je tu teplo a je tu hodně lidí, ach jo. Kdyby tady nebylo tolik lidí, tak by to bylo určitě lepší. Lidi nemám moc ráda, nesnáším ty jejich pohledy, šeptání a nepříjemné poznámky.
Objednám si jídlo a pití, sednu si s tácem, co nejdál od lidí, i když to teda moc nejde. Zapípá mi telefon, sms.. Laila, má kamarádka: Takže KFC jo? Dobrou chuť! - Laila
Ach jo, ta Laila. Nic neodepíšu, protože stejně vím, že -
"Ahoj! Ahoj Rosie! Jak pak se máš?" řítí se ke mně ..no, kdo jinej než Laila? Pevně mě objímá až skoro nemůžu dýchat.
"A..hoj," řeknu přidušeně. (to zní jak dušená šunka co? :D)
"Ježiši promiň! Jé hele ty máš jídlo!" vykřikne tak hlasitě, až se za náma pár lidí otočí. Toho si ale nevšímá, chce mi sníst můj oběd.
"Hej! Běž si koupit svůj, já mám hlad!" bráním svůj oběd.
"Dobře, dobře, dobře..," řekne odevzdaně, ale stejně si ukradne pár hranolek a zhluboka se napije. Propaluju jí vražedným pohledem.
"Už jdu! A neboj zlatíčko za chvilku jsem zpátky!"
Panebože? S kým se to bavím? Možná si říkáte, že Laila je blázen..a ano Laila je šílená. Je to šílená puberťačka, který je jedno, co si o ní ostatní myslí. Někdy to přehání, ale sranda musí bejt a smítch prodlužuje život (jsem nesmrtelná), jak často Laila říká.
Jinak Laila má růžové vlasy asi po ramena, piercing v obočí a na pravém uchu má odzdola až nahoru náušnice. Je hubená a celkem malá. Teda na proti mně je malá. Já totiž měřím 175cm a většina mých blízkých měří kolem 160 - 170 cm, teda až na mojí rodinu, tam jsou všichni.. takový vysocí.
Jaj, Laila se vrací. To bych si měla sníst ten oběd.. Laila je vážně hroznej žrout a dokáže sníst hromadu jídla na posezení. A přitom je hubená.. Taky bych chtěla mít takovej metabolismus..
"Nemasklej!" křiknu na Lailu.
"Tak na mě nekřič!!!" řekne až moc hlasitě. Lidi se otáčejí. Klasika.
Tohle bude ještě pernej den.
--------------
No..tahle kapitola byla taková o ničem. A kratší, ale snad to nevadí.
Ella Monurová :)
