Kateřina z Vartemberka: Životní láska hrdého Rožmberka ✔️

VIII.

Z okna své komnaty pozorovala Kateřina společně s Anežkou, jak už se staví tribuna a bojiště pro souboj dvou mužů, jenž tak vroucně usilovali o její ruku. Dívky seděly na rámu okna a narozdíl od ostatních zdejších panen, jejich tváře nebyly obdařeny úsměv při pohledu na statečné rytíře. Spíše jako kdyby smutek zahalil tuto komnatu. Anežka si trochu poupravila závojík jenž jí trochu spadl do obličeje a téměř neslyšitelně si povzdechla.

„Dej bůh ať pan Petr vyhraje," řekla, a i když se tomu tak mohlo zprvu zdát, nemyslela zrovna na blaho své přítelkyně, ale na své vlastní.

„Věř, drahá přítelkyně, že i toto přání je v mých modlitbách. Nic si nepřeji více než spočinouti po boku milujícího muže. Petr už stačil mi dokázati, že těmito kvalitami oplývá, a že jeho srdce i duše je láskou pohlcena," prohlásila Kateřina a ztrápeně pohlédla na nádvoří, kde už viděla, jak se zdejší páni oblékají do zbroje.

„Jest mi jasné, že když pan Petr vyhraje, bude se konat tvá slavná svatba s oním vzácným velmožem, ale co se stane s panem Hynkem? Bylo by přeci vůči němu dosti nefér, kdyby on jako jediný odešel s hanbou. Přeci jen, provinil se pouze tím, že nezískal si tvé srdce."

V tu chvíli Kateřině došlo, že možná křivdila svému nastávajícímu více než bylo zdrávo. Stále ho neměla ráda, ale přestávala v něm vidět tu stvůru, jakou v něm viděla v den zásnub. Dobrota panny Anežky jí byla dobře známá, přesto ji překvapilo, s jakou ochotou za něj oroduje.

„Překvapuje mě, že zrovna ty, taková světice, se pána z Dubé zastáváš. Vždyť je to muž hříšný, mravů neznalý, lehké děvy hostíce každého večera ve svých hradních komnatách."

„Křivdíš mu, Rino. Pan Hynek se takový na první pohled zřejmě zdá, ale kdybys poznala ho blíže, zjistila bys, že jest mužem šlechetným se srdcem vřelým," spustila hned a sama byla překvapena stylem svých slov.

Kateřina opět zaskočena Anežčinými slovy, s úsměvem povstala a pokynula i své přítelkyni, aby ji následovala ven z komnaty. Pohledem z okna a díky slavnostním fanfárám, zkonstatovala, že chvíle klání už se blíží. A na tribuně chyběti nesměla, neboť nebylo pro ni dnes důležitějšího poslání než vyvolávati jméno svého milého.

„Tvá slova nepřestávají mě překvapovati. Všimla jsem si, že teď vidím pana Hynka často ve tvé společnosti, ale myslela jsem si, že je to nějaký jeho chabý pokus o žárlivost. Nikdy by mě nenapadlo, že bys snad mohla....," ani Kateřina nedořekla, neboť se bála vyslovit, to, co ji přišlo na mysl.

Anežka však začala kroutit hlavou, nechtěla, aby si o ni kdokoliv myslel, že snad chce pána z Dubé dostat do chomoutu. Když ho po těch letech opět spatřila, probudila se v ní lehká nostalgie, ale nikdy by ji nenapadlo, že by ho Kateřině snad chtěla vzít.

„Mýlíš se, v Hynkovi jsem pouze spatřila přítele z dětství, jehož jsem dlouhá léta neviděla. Jeho přítomnost po mém boku zavinilo pouze to, že i on začal mě po letech poznávati."

Pobavený úsměv objevil se najednou na Kateřininé tváři. Představa, že by se takový zhýralý muž jako Hynek zamiloval do světice, jakou byla Anežka, jí přišla přinejmenším úsměvná. I když poslušnost ona jako žena splňovala, neměla pocit, že on by splňoval ideál hodného manžela, po jakém zase toužila Anežka.

Když se obě dívky dostaly ven z hradu, většina panen už byla usazena na tribuně. Kateřině patřilo čestné místo hned v čele po boku otce a bratra. A pro ulehčení situace nezahajoval kolbu souboj Petra a Hynka, ale jeho bratra Jindřicha z Dubé s Janem z Michalovic. Všechny přítomné dámy při jejich příjezdu už svíraly kapesníčky v dlaních a s očekáváním hleděly na statečné muže ve zbroji. Zatímco Jindřich však zamířil rovnou na svou pozici, Jan popojel k tribuně a svého koně zastavil u zábradlí, kde seděla Alžběta.