Kateřina z Vartemberka: Životní láska hrdého Rožmberka ✔️

XII.

Po odjezdu Petra a Čeňka z Vartenberského panství se hradem rozléhala taková nuda, že to snad ani nešlo vydržet. Další dny postupně všichni též odjížděli, a tak jediný z hostů, kdo na hradě zůstal, byla Alžběta, neboť bylo již dohodnuto, že bude dělat společnost Kateřině cestou na její svatbu.

O její svatbě se však už také jednalo, neboť Jan se před ní vyjádřil, že by ji rád pojal za manželku. Alžběta souhlasila, Jan se tedy místo na své panství, rozjel na panství pána z Jevišovic, požádat o její ruku i jejího otce. Věděla, že ji otec pánu z Michalovic dá, však už na nějakou nabídku k sňatku dlouho čekal. Jedním z důvodu, proč ji také dovolil zúčastnit se zdejších zásnub, bylo, aby se zde seznámila s urozenými pány.

Alžběta měla radost, že se bude vdávat, a že jejím manželem bude právě Jan, ale přesto byla ta radost neúplná. Jako kdyby v sobě měla prázdné místo, které se nedalo zaplnit Janovými horoucími polibky, ani zasnoubením. Nyní se však připravovaly na odjezd, neboť cesta ze severu až na jih se neobešla bez přestávky. Pokud jste tedy nebyli rytíř schopný jet i přes noc na koni.

„Nač přemýšlíš?" vypadlo najednou z Kateřiny, které Alžběta právě rozčesávala vlasy. Všimla si, že je její přítelkyně už pár dní duchem nepřítomná. Myslela si, že jí zamilovanost stoupla do hlavy, stejně jako jí. I v jejích myšlenkách se každou chvílí objevovala Petrova tvář.

„Nad tím, jak musíš být šťastná, že jsi dosáhla svého. Už dnes se vydáme na cestu do tvého nového domova, kde budeš s Petrem žít jistě spokojený život," vymyslela si rychle. Neměla zrovna náladu s Kateřinou rozebírat své momentální duševní rozpoložení.

Kateřina se jemně dotkla Alžbětiny ruky, aby ji tak naznačila, ať ji přestane česat. Otočila se na ni a zprahla ji tak šťastným a širokým úsměvem, že nešlo pochybovat o tom, že netouží po ničem jiném než být po boku svého milého. Těšila se na to, jak bude svou vlastní paní, a jak se bude ráno probouzet v Petrově objetí. Věděla, že ji čeká spokojená budoucnost a nemohla se toho dočkat.

„Kdybys věděla, Alžběto, jak moc se těším. Kdo by to ještě před pár týdny řekl, že se pozítří vdám, a to právě za Petra."

Když Alžběta spatřila v očích své přítelkyně to obrovské štěstí, i ona se usmála. Přála jí to, neboť věděla, že kdyby to skončilo tak, že by se místo za Petra musela provdat za Hynka, její srdce by puklo žalem. Vždyť i teď bez něj byla pár dní a už samým steskem vyváděla. Musel to být obrovský cit.

„Sice nebylo jasné, za koho se vdáš, ale to, že k sobě patříte mi bylo jasné už od vašeho prvního setkání. Panuje mezi vámi taková silná energie, kterou musí každý ihned vycítit. Ani nevíš, jak moc ti to přeji, má drahá přítelkyně," vypadlo z Alžběty a najednou se objaly. Kateřina byla dojatá jejími slovy.

A zatímco na Vartenberku panovala obrovská nuda, na Rožmberku probíhali velkolepé přípravy. Veškeré služebnictvo pobíhalo po hradě sem a tam, byl tedy chaos, kam se člověk podíval. Nejprve byli všichni velice zaskočení, když se dozvěděli, že se Petr žení, ale rozhodně mu to přáli. Jejich pán byl najednou pořád usměvavý, na hradě bylo konečně veselo. Těšili se lidé však i na svou novou paní. Slyšeli už o její kráse, ale i o její chytrosti, odvaze, a milé povaze. Navíc viděli neustále na Petrových očích, že do ní musí být moc zamilovaný, že jejich svazek je z čisté lásky.

Nejvíce však byly překvapené jeho sestry. Johaně teprve stihl poslat list s pozvánkou na svatbu, ale Markétě s Eliškou to oznámil hned, co se shledali. Markéta vypadala, že jí to je jedno, ale Eliška se na Kateřinu těšila. Svého bratra měla moc ráda a trápilo ji jak byl od smrti Violy smutný. Nyní opět zářil štěstím a byla za to své budoucí švagrové vděčná. Potom, co jí o ní její bratr všechno pověděl, zájem o její osobu ještě vzrostl.