Kateřina z Vartemberka: Životní láska hrdého Rožmberka ✔️

XXX.

Dveře se zavřely za Kateřinou a ona se náhle ocitla v jakési ponuré místnosti. Byl sice slunečný den, jediným zdrojem v komnatě byly však pouze dvě menší okna. Právě u jednoho z nich stál král, ke Kateřině zády, a hleděl, jak probíhá klání na kolbišti. Když se však otočil, aby přivítal svého návštěvníka, vypadal překvapeně.

„Myslel jsem, že mě žádá o audienci komtur řádu Německých rytířů," vypadlo z něj lehce posměšně, neboť žena před ním rozhodně nevypadala jako velitelka významného řádu elitních rytířů.

„Bála jsem se, abyste mě přijal," hlesla ona pokorně a klesla ve svém pukrleti tak blízko k zemi, že téměř klečela.

Jan k ní pomalu kráčel a se zalíbením si ji prohlížel. Ani trochu jí nevěřil pokoru, kterou se mu tolik snažila dát na odiv, ale i přesto v něm nevyvolávala hněv nýbrž nehynoucí něhu. Krása, o které po nocích tak často snil, mu přišla najednou, že se nevyrovnávala tomu, co zřel před sebou.

„Došel Vám můj list?" otázal se a pokynul jí majestátně, aby povstala. Kateřina sice netušila, co svou otázkou zamýšlí, ale souhlasně přikývla. „Pak byste měla vědět, že má náklonnost k Vám přetrvává," pravil s úsměvem, aby věděla, že k obavám z jeho osoby přeci neměla žádné důvody.

„Pán z Dubé mi říkal, že čekáte dítě," dodal vzápětí a sklonil svůj pohled. Šaty měla tak volné, že nic neobvyklého neshledal, ale jen to vědomí, že je v očekávání, v něm vyvolávalo strach se byť o kousek přiblížit.

„Ano, mělo by se narodit snad někdy po oslavách zjevení Páně," odvětila Kateřina nadšeně. Také to byl snad jediný důvod, proč se těšila na zimu, neboť jinak toto kruté počasí nesnášela. Měla ráda léto, když svítilo slunce a ona mohla vyjít ven, aniž by se musela navléknout do huňatých kožešin.

„Vyřiďte tedy i Petrovi mé blahopřání," řekl král zdvořile, i když ho vlastně toto ještě nenarozené dítě příliš nezajímalo. Jistě, bylo politicky důležité vědět, jestli bude mít tak významný pán jako Petr dědice a pokud by porodila syna, jednou by i on svému králi sloužil, to však bylo vše. Rozhodně ho nezajímalo, kdy se má narodit, jak se bude jmenovat a další podobné věci, o kterých brebentily ženské.

„To ho velice potěší, Vaše Veličenstvo."

Kateřina si byla vědoma toho, že je nyní zcela v králově moci a nemůže si tedy vyskakovat. Být drzá a říkat, co se jí zlíbí. Ba naopak, našeptávat mu líbezná slůvka, která chtěl tolik slyšet. Nebyla tak hloupá, aby si nevšimla, že právě neposlušnost je to, co krále tolik pobuřuje, takže se mu snažila takto lstivě vlichotit. Jindy by s ním mluvila upřímně, ale to se jí nyní nehodilo.

„Proč jste si vlastně přála se mnou mluvit?" otázal se Jan, který byl zvědavý od chvíle, co ji spatřil v oné komnatě. Jak znal paní z Rožmberka, jistě nepřijela orodovat za svého chotě a zřejmě ji k němu ani nepřivála láska, když byla svému choti tak oddaná a věrná.

„Jsem Vaše věrná služebnice a nerada bych se zprotivila Vaší vůli. Tedy chtěla jsem Vás požádat, jestli smím navštívit královnu Elišku," vyřkla, jak nejjemněji uměla a vzhlédla k němu, aby ho ještě usměrnila pohledem svých laních očí.

„Chcete navštívit tu zrádkyni?" vypadlo však i přesto z Jana rozhořčeně. Nechtěl o své ženě už ani slyšet od ostatních pánů rádců, natož z jejích úst.

„Chci navštívit svou přítelkyni a královnu," řekla a dovolila si dotknout se jeho mužné paže. I když se ho dotkla pouze jemně, i přes látku jeho šatů cítila, jak je samý sval. Bylo těžké mu nepodlehnout, když byl předobrazem statného rytíře a Petr se jí tolik týdnů sotva dotknul. Radši od něj tedy opět poodstoupila, aby nebyla vystavena takovému pokušení. „Vezu jí výšivku, na které jsem dělala posledních pár týdnů a ráda bych s ní pohovořila o svém blížícím se mateřství."