Černá ovce 2 ¤ (Dokončeno)

Kapitola dvacátá první

,,Nemůžeš se na gauči válet celý den!" řekl Ben a založil ruce na prsou. ,,Fakt? Tak sleduj!" Pomalu se vydal ke dveřím. ,,No chtěl jsem tě vzít do nákupáku, protože musíme nakoupit věci do tvého pokoje, aby jsi měla kde spát, ale tak země bude určitě pohodlnější." Zvedla jsem hlavu a opřela se o lokty. Chvíli jsme na sebe jen civěli, ale nakonec mě překecal a já s ním do nákupáku jela.

Na zadní sedačce seděl Motomoto a Ben obvolával pár svých známých, kvůli přepravě věcí. Jela jsem jen kvůli jedné jediné věci. Nová sim karta. Chci aby mi Daniel přestal volat. Přestal mi psát. ,,Emo?"oslovil mě v rychlosti Ben, zatímco jednou rukou držel volant a druhou hledal něco v telefonu. ,,Ano?"

,,Nějaké speciální požadavky na nábytek?" Nebuď náročná... to já vlastně neumím. ,,Musí být černý. Postel velká, psací stůl s koženým křeslem, knihovna a taky samozřejmě velikou skříň a obrovské zrcadlo!" Ben se na mě podíval a lehce zakroutil hlavou, ,,radši se věnuj řízení... Budu se potřebovat po obchoďáku porozhlédnout."

 ,,Takže?" zeptal se a já se pohodlněji opřela do křesla. ,,Takže výběr nábytku nechám na tobě!" řekla jsem tiše a jen sledovala Benův lehoučký úsměv.

Ben zaparkoval a my všichni vystoupili. Musela jsem se naklonit k Benovi a zeptat se: ,,Není nějaký divný? Za celou cestu ani jednou nepromluvil!" hlavou jsem kývla ke Carlovi. ,,Ne! Jen je hodně nemluvný... raději nechává mluvit své pěsti." ,,Ou... chápu!" vzdychla jsem. ,,Sejdeme se u auta za dvě hodiny!" řekl Ben poměrně drsným tónem a potom se vydali pryč.

Já tam chvíli stála, ale nakonec se vydala do obchoďáku. Chtěla jsem si koupit i nějaké věci, když už mám ten čas. Chci si vyprázdnit hlavu a využít ten čas jen sama pro sebe. Přecházela jsem přes parkoviště a opět se nesla jako královna.

Nejprve jsem zamířila do obchodu na růžku, kde jsem si od poměrně zábavného staříka nechala vyměnit sim kartu. Vykládal mi o tom, jak nás mladé lituje, že žijeme život s telefonem přilepeným k ruce, ale že věří, že já budu určitě jiná, protože jsem tak sympatická dáma. 

Došlo mi, že pokud chci změnit své chování na arogantní a odměřenou mafiánku, musím také lehce změnit můj šatník. Procházela jsem spoustu obchodů. V jednom jsem objevila dokonale vhodné oblečky. Nakoupila jsem si několik crop top triček s velikým výstřihem. Sukně, které jsem se vždy bála nosit a vše dovršila naprosto dokonalá, černá, kožená bunda.

Hned poté jsem musela nakoupit i šaty. Většinou kratší, uplé a samozřejmě odhalující dekolt. Posledním oříškem byli boty. Sehnala jsem naprosto vše a byla taškami oběšená jako vánoční stromeček. Vypadala jsem přesně jako stereotyp bohaté holky. Musela jsem působit šíleně namyšleně, ale to byl v podstatě i účel. Měla jsem absolutně na párku co si o mě kdo myslí.

Chtěla jsem vypadat jako drsná holka a tak jsem se rychle na dívčích záchodech převlékla do černého crop top tílka, krvavě červené sukně a samozřejmě si navlékla i svou koženou bundu. Boty jsem oblékla černé s tkaničkami a na podpatku. Vypadala jsem přesně tak, jak jsem chtěla. Trochu jako děvka a s výrazem veliké mrchy. Nehodlám nic nikomu dát jen tak zadarmo. Už ne!

Na parkovišti kolem našeho auta stáli dvě černé dodávky a dvě další auta, také BMW. Ben tam stál, obklopený různými muži. Bylo jich dohromady asi dvanáct. Někteří vypadali postavově dost podobně jako Motomoto, ovšem někteří nebyli svalnatí skoro vůbec a jeden tam byl dokonce menší než já.

Když jsem k nim přicházela, všichni se na mě zahleděli. Měla jsem na tváři ten arogantní pohled, který říkal, jak mě jsou všichni ukradení. ,,Užila sis nakupování?" zeptal se Ben s vykuleným pohledem na mé přeplněné ruce. ,,Docela jo," na chvíli jsem se odmlčela, čekala jsem že něco udělá, ale on jen civěl, ,,otevřeš mi alespoň kufr?" vypadlo ze mě nafintěně.

Pořád na mě jen trochu civěl, ale Motomoto de něj lehce strčil loktem a on jako kdyby se vzpamatoval. ,,Jasně." Ostatní chlápci se lehce rozesmáli, ale jen tiše. Konečně otevřel kufr a já do něj mohla naskládat všechny věci.

,,Emo?" ,,No!" ,,Jen jsem tě chtěl seznámit s našimi chlapci!" Narovnala jsem se a trochu pohodila vlasy. Měla jsem ve tváři neutrální výraz. Ben přecházel od jednoho muže k druhému a u každého řekl jméno, co udělal pro našeho otce a také jakou oblast nám spravují. Jména jsem si zapamatovala jen zlehka a tak se rozhodla rozehrát jednoduchou hru plnou vykání a oslovování: ,,Vy."

Pomohli nám převést věci, vyvozit je nahoru a tam je i složit. Ben vybral skutečně pěkný nábytek. To se mu tedy muselo nechat. Všichni mi říkali jak jsem krásná a že mám obličej po mámě a chování po otci. Byly šíleně milý, ani bych si nedokázala představit, že někteří umí jedním prstem pozabíjet tolik lidí.

Bylo to komando a všichni byli k službě jen mě a Benovi. Byli to věrní muži, kteří se naší rodině oddali a nikdy by ji neopustili. Náš otec, byl otec i pro ně. Jeden muž mi dokonce říkal, že mě několikrát hlídal, když jsem byla ještě hodně malá. Jemu prý v té době bylo jako mě teď. Bylo krásné, slyšet všechny ty muže, jak vzpomínají na staré dobré časy. Viděla jsem v těch mužích něco jako rodinné pouto. Všichni byli moji strýčci a já měla moc.

Přiblížil se večer. Všichni odjeli pryč, ke svým rodinám a my zůstali s Benem v bytě opět sami. ,,Bene?" oslovila jsem ho, když jsem seděla na gauči, zatímco on cosi vařil v kuchyni. ,,Ano?" pekelně se soustředil a já se jen bála co tam provádí. ,,Děkuji... Děkuji za vše!" řekla jsem tiše. Ben se otočil a smutně se usmál. ,,Co se stalo?" musela jsem se zeptat.

Ben se otočil zpět ke své práci. ,,Dlužím ti to... nikdy však nebudu mít tolik, abych splatil svůj dluh!" Rychle jsem se postavila a vydala k němu. ,,O čem to mluvíš?" posadila jsem se vedle něj na linku a zahleděla se do jeho smutné tváře. ,,Kdybych nebyl takový hlupák! Náš otec by ještě žil!" rozčílil se, ,,jsem kretén!" zavřískal a pěstmi praštil do linky. Pomalu jsem mu položila ruku na rameno. ,,Ty za to nemůžeš Bene!" řekla jsem tiše. Otočil se a popadl talíře, na které chtěl rozdělit svůj výtvor. ,,Nikdy nebudu schopen splatit svůj dluh!"

Ležela jsem v mé nové posteli, přikrytá dekou a očima přilepenýma na zdi. Nemohla jsem usnout. Chtělo se mi brečet, smát, křičet, skákat... ale nemohla jsem dělat nic. Má hlava v sobě stále měla zmatek a chtěla vybouchnout. Brzy se bude domlouvat má svatba, ovšem problémem je, že jsem si uvědomila... Ben měl pravdu, nechci se vdávat!

Omlouvám se čtenáři, ale chci vás informovat, že o víkendu nevyjdou kapitolky...

Bohužel jsem jen pubertální děvečka, která si bude užívat dámskou jízdu a tak na psaní nebudu mít čas. 

Pokusím se však, aby kapitolka vyšla hned v pondělí a vy tak nemuseli moc dlouho čekat... 

Děkuji za vaše pochopení 

❤❤❤❤❤❤❤❤