Be alright. || h.s. ✔

34.část

"Umíš si představit, že už jen týden a bude mezi námi i prcek?" zeptal se mě Harry, když jsme se procházeli po centru Londýna.

"Harry, mohl bys přestat mluvit?" zeptala jsem se ho, jsem z toho nervózní, opakuje to pořád dokola a já z toho blázním, vím, že on se těší, ale to já musím vytlačit asi tříkilového pucka.

"Udělal jsem něco?" zeptal se tak provinile.

"Moc mluvíš." řekla jsem jen a zabloudila do restaurace, kde mi Harry otevřel dveře. Já se jen posadila ke stolu v rohu a dělala, že tam nejsem.

"Co se děje?" zeptal se starostlivě.

"Nic." řekla jsem jen a vybírala si jídlo z menu.

"Lásko, mluv se mnou." pokusil se ke mně mluvit. Podívala jsem se mu hluboko do očí a čekala co bude říkat dál.

"Co se děje? Mluv se mnou." řekl znovu s citem, aby mě donutil mluvit.

"Harry, já na to nemám, já nevím jak se vychovává dítě, nevím jak-"

"Šš, to zvládneme přece spolu. S dětmi nám to vždycky šlo, jen to teď bude opravdu naše dítě, zahrneme ho láskou a tak dál, budeš ta nejlepší máma."

"Já asi zase nechci být máma!" řekla jsem a cítila jsem se jen milimetr malinká.

"Dobře, nebudeme mluvit o porodu ani o dítěti, dokud k tomu nepřijdeme, jo?" zeptal se mě a já jen kývla. Tak to jsem zvědavá jak on o tom zvládne týden nemluvit.

"Půjdeme do obchodu?" zeptala jsem se nadějně, protože jediné co za poslední týdny dělám je nic. Nic nedělám kromě procházek a zdokonalování pokojíčku pro malého. A Harryho mám 24 hodin denně na triku. Jako ne, že by mi nějak vadil, je to zlatíčko, vážně, ale je tak strašně opatrný co se týče mě a malého.. je to až k nevydržení.

"Cokoliv budeš chtít." řekl s úsměvem ke mně.

Objednali jsme si jídlo, číšník nám to přinesl a to všechno, no tentokrát měl problém zase Harry.

"Co je?" zeptala jsem se ho.

"Čuměl se na tebe." řekl mi naštvaně.

"Tak ne asi, kdo jen tak uvidí holku s velkým břichem." protočila jsem oči.

"Neprotáčej oči, Noemi. To není tím. Třeba je to další úchyl, co ho vzrušují těhotné ženy." řekl naštvaně, tak komu hrabe teď? Myslím, že jemu.

"Nechci se s tebou o tomhle bavit." zvedla jsem se na odchod.

"Noemi, kam jdeš?" zeptal se mě jen a chytil mě za ruku, pořád seděl na židli.

"Chci chvilku prostor." řekla jsem a ruku jsem od něj dala pryč. Prostě jsem šla pryč z restaurace a šla jsem směr park, přes který se dostanu a budu u nějakého obchodního domu.
Ani jsem si to neuvědomila, ale plakala jsem. Dívali se na mě jako na idiota, asi ním jsem. Sedla jsem si na nejbližší lavičku, když jsem zacítila až moc silné kopání. Podívala jsem se kdo si sedl vedle mě a za chvilku promluvil.

"Nechápu to, Noe. Proč jsi na mě taková? Já se snažím, vážně se snažím dělat všechno co ti na očích vidím.. ale asi to je málo nebo nevím.." řekl mi a já jen stiskla oční víčka k sobě. Vyhledala jsem poslepu jeho ruku.

"Já vím, že se snažíš, já to vím, ale poslední dobou na mě dáváš přehnaně pozor. Nic mě nenecháš dělat samotnou a-a." úplně jsem mu zmáčkla ruku. Kurva. Zasyčela jsem bolestí.

"Lásko, lásko podívej se na mě." řekl mi a držel mě u sebe, udělala jsem co jsem mohla.

"Já asi- asi rodím." řekla jsem a jemu se rozšířili zorničky.

"Dojdeš to k autu? Jako bylo by hezké mít v rodném listě napsané narozen v parku, ale-"

"Jo, dojdu." řekla jsem a tím ho přerušila. Vyšli jsme směrem odkud jsme přišli.

"Tomuhle jsem se chtěl vyvarovat, věděl jsem, že když se naštveš nebo budeš dělat něco náročného, může to vyvolat porod! Četl jsem o tom a-"

"No, tak jsem se prostě naštvala no!" řekla jsem skrz zuby, protože tyhle kecy nepomáhají!