Abych popravdě řekla, co mě k tomu dovedlo, bylo jako u většiny případů lidé a okolí.
Lidé mě nejdříve občas nevnímali, až to přešlo v to, že se ke mně chovali hnusně, a teď jsem nic.
Prázdnota co nepozorována prochází kolem.
Zabednila jsem se.
Uzavřela do sebe nenávidějící všechno nové.
Nejradši bych žila v tom starém, kdy jsem měla všechno.
Sužují mě taky problémy.
Se školou, s rodinou, s přáteli, i s těmi co už tady nejsou, moje duševní problémy, strach z toho, že se nedostanu na uměleckou,...
Proč si myslím, že mi po mojí sebedestruktivitě bude líp?
Nevím.
Ale až to zajde moc daleko, tak si okolí alespoň všimne, že se mnou není něco v pořádku.
Okolím nemyslím jen přátele a tak...
Myslím rodinu.
Že se konečně přestane motat jen okolo mojí sestry a všimne si, že je mi špatně.
Že snad konečně přijde, obejme mě a řekne;
"Nestalo se ti něco? Řekni, co.
Neboj, to bude dobrý."
Myslím ale... že to takhle asi nebude.
Spíš přijde máma, nejdřív mi vynadá, jak jsem hloupá / blbá kráva a pak mě zbije. Jako vždy.
Ale v pohodě, to bude dobrý.
