pocity

128 4 0
                                    

Nemám co dělat.
Musím jen ležet a léčit se, protože mám chřipku.

V mé momentální pozici je pro mě nemoc jako moucha a já lízátko.
Nebo spíš nešťastná hrouda sraček.

Začala jsem to tryhardit už před měsícem, ale začala to zapisovat až teď.

Před tím měsícem jsem měla 53 kg.
Teď mám 45 kg.
Já vím, osm kilo dole, waaau, ale i tak mi to nestačí.
Anorexie se do mě pořádně zahryzla a já si ji rozhodně nechám líbit.

Ana je na mě pyšná a jediná mi říká pravdu o mém vzhledu.

Táta, kterého mám na světě nejraději mi sice řekl, že vypadám jako reklama na hlad, nezdravě a že musím začít jíst, ale já se tak prostě nevidím a nikdo jiný mě taky tak nevidí.

Až se někde sesunu, zkolabuju přede všemi, tak to teprve bude.
Najím se až v nemocnici, kdy se o mě konečně budou lidé zajímat a konečně mít o mě alespoň trochu strach.

Jo,.. taky vím, že pak začnou všelijaké nadávky, jakože teď už jsou, ale budou mít strach a řeknou si;
"Co jí kdo provedl, že se tak chová?
Nemůžu za to trochu i já?"

Začnou nad sebou přemýšlet a jejich přístup ke mně se zajisté změní.

Až se dostanu na 35 kg, tak to začnu říkat.
A právě tyhle zápisy mě budou provázet.
I když jsem nemocná, dám si kafe a co hodinu si dám cardio, protože nikdo kromě Müla doma nebude.

Mül - spolubydlící, co mi rozumí ve všech ohledech.
Když byl malý, prošel si tím taky.

Škoda jen, že nejdu na trénink.
Opravdu mi chybí.
Naštěstí všechno na Vánoční představení umím, ale i tak...

Jediné věci, proč se těším na Vánoce je pečení, zdobení, prostě veškeré aktivity, chození s Ulitem (tím přítelem) bobovat, a to, že dostanu na Vánoce klávesy.
Těším se, až se na ně sama naučím hrát. Budu moci ztvárňovat svoje pocity i v hudbě.
Úžasné!

Přemýšlím že jak doma nikdo nebude, že bych se najedla a pak šla vyzvracet.
Táta totiž koupil feferonky, babička mi dala na svátek pombary, plněné piškoty a čokoládky a ještě k tomu máme doma Florian, díky kterému se mi daří zvracet během minuty.
Pak samozřejmě hned cvičit.

Ještě nad tím popřemýšlím, protože mám vždycky strach z toho, že to nepůjde ven, i když vždycky jde.

Ana // můj příběhKde žijí příběhy. Začni objevovat