Ten Pocit

Prolog

Jmenuji se Natasha Line a dnes 19. Dubna 2008 mi je 7. Let.
Nemám svoje narozeniny ráda, Protože rodiče vždy mají tendenci pořádat velké oslavy. Jelikož jsem jejich jediná dcera chtějí pro mě to nejlepší. Nevím jak jim říct, že to nemám ráda, ale zase jim nechci ublížit takže se to snažím nějak přežít.
Po oslavě, když už u nás nebyla ani noha, mě rodiče uložili do postele.
Nemohla jsem usnout tak jsem jen tak ležela a koukala na oblohu plnou hvězd.

Když v tu ránu jsem uslyšela řev. Rychle jsem vystřelila z postele a běžela dolů na zahradu abych zjistila co se děje. Když jsem tam doběhla a viděla co se stalo okamžitě jsem ztuhla. Ani jsem se nehla a jen tak jsem stála.
Pak už si jen pamatuju jak jsem se probrala v nemocničním křesle, před pokojem s číslem 109, do kterého jsem zatím nemohla. Bála jsem se co přijde nebo kdo přijde.

Už jsem tu několik hodin a stále tam nesmím. Pořád se dívám na bílé kovové dveře doslova je hypnotizuju a stále nic. Vzdávám to! Ale když najednou vejde sestra, začínám mít zase naději.
Podívala se na mě, já na ní. Bylo ticho asi minutu.
,,Chceš ji vidět.?" Klekne si predemne a starostlivě mě pozoruje. ,,Ano." Je má odpověď. Natahuje svou ruku a čeká až ji podám svou. Chvíli váhám a mám strach, ale podám ji ruku a pevně ji stisknu. Než vejdeme ujistí se, že jsem v pořádku a že to zvládnu.
Vejdeme, Ano jsem tam ale není mi dobře. Leží tam. Nevypadá dobře, nehýbe se. ,,Proč se nehýbe.?" Otočím se k sestře a sleduju jí. Podívá se mi do očí a uklidňujícím hlasem odpoví. ,,Protože nemůže zlatíčko, ale můžeš k ní blíž." Když jsem přistoupila blíže a položila ruce na lehátko kde ležela. Někdo položil ruce na moje ramena.
Stála jsem tam jako solný sloup. Tekli mi slzy, otočila jsem hlavu a zjistila jsem, že to je táta.
Díval se na mě, potom se podíval na ní a zavřel oči. V jeho ustaraném pohledu jsem poznala, že má strach.
,,Tatí.? Bude maminka v pořádku.?" Pohled jsem upřela na ní a rozbrečela se. ,,To já nevím sluníčko." Odpověděl a povzdechl si.
Najednou se něco stalo a my musely pryč.
Odvezli ji na sál. Za 30 minut se sestra vrátila k nám. Vzala si tátu stranou a něco mu říkala. Evidentně to nebylo dobré protože se netvářil dobře, po chvilce jsem pochopila proč.
Naposledy tu teď stojím a chci jen říct opatruj se mami, opatruj se na tom místě kde teď jsi.
Nemohla jsem zastavit slzy. Odvedli mě pryč i když jsem chtěla zůstat.

O dva dny později..

Stojím tu. Stojím tu sama celá v černém s rúžemi v ruce. Prší, kapky deště mi stékají po tváři i s mými slzami. Stojím tu tak sama až najednou cosi slyším zasebou. Neotáčím se, nezajímá mě to. Stále stojím s upřeným pohledem na náhrobek na kterém stojí.

Victoria Line
*17.11.1979
+20.4.2008
Odpočívej mezi Anděli

Cítím jak mě pálí obličej od pramenu slz, který se právě spustil. Položím růže na hrob a otáčím se k odchodu.
Ujdu sotva tři kroky, když najednou se válím v kaluži vody.
,,Co to sakra.?" Vyhrknu a zatřepu hlavou sem a tam abych se vzpamatovala a zvedám hlavu.
Mžourám zkrz oční víčka a přes prudký slejvák skoro nic nevidím. Silueta postavy, kterou jsem zahlédla se ke mě sklonila a podala mi ruku.
Když mi pomohla vstát, setřásla jsem ze sebe bahno a řekla. ,,Promiň nechtěla jsem, nevěděla jsem, že by tu někdo mohl být." Zvedla jsem hlavu a zrak upírala na moc pohledného chlapce zhruba v mém věku. No možná o rok, dva staršího chlapce.
Stála jsem jako přimražená s otevřenými ústy. ,,Jsi v pořádku.?" Zeptal se starostlivým tónem.,, Ann-ooo jsem." Vykoktala jsem s těží ze sebe. Cítila jsem jak jsem zrudla a doufala, že si toho nevšiml.
Byl hezký moc hezký a vypadal, že je hodný. Sledoval mě, asi dvě minuty bylo ticho než promluvil. ,,Jmenuji se Jeremy, Jeremy Black a ty jsi.?" Povytáhne obočí a podává mi ruku na znamení přátelství.
,,Jmenuji se Natasha Line." Dívám se mu do očí a podávám ruku k jeho abych si s ním potřásla.