Prokletí rodu Swoodu - Pozastaveno

[Zimní zahrada ∞ Prolog]

Procházela jsem se krásnou zimní krajinou, která byla právě posetá bílou peřinou čerstvého sněhu. Pozorovala jsem zimní ptáky, kteří v naší krajině zůstávali na zimu. Povětšinou to byli sýkorky nebo vrabci, kteří spokojeně na kamenné zídce zobali nějaké drobky, které jim tam určitě nasypal můj mladší bratr. Ten je fascinovaně pozoroval a při tom si něco čmáral do svého tak moc ceněného deníku. Zimní ptactvo měl vždy nejraději, protože dokázali čekat na jednom místě celé minutu, aby se mohli spokojeně najíst. V tomhle jsme nebyli tak rozdílní na rozdíl od všeho ostatního. Já i on jsme milovali zimu, to ano, ale jinak jsme byli jako jin a jang. Prostě rozdílní. On ze všeho nejvíce miloval prosvětlená slunná místa, kdežto já dávala přednost stinným místům, na která bylo špatně vidět. To byl prostě můj malý bráška James. Milý malý kluk, který má ještě celý život před sebou.

Dnes jsem ho musela hlídat, protože naši rodiče odjeli za vzdálenými příbuznými až skoro na druhou stranu Anglie. Ho tím nechtěli zatěžovat a já se stejně měla „učit". Etiketa byla nudná, ale ve vysoce postavené rodině musela už od dětství mladá dáma vědět, jak správně sedět na židli nebo na co je jaká vidlička.

Trochu jsem se otřásla, a co nejpomaleji a nejtišeji, tak abych nevyplašila malé opeřence, jsem došla k Jamesovi. „Půjdeme už domů, ano?" zeptala jsem se ho potichu a zmrzlé konečky prstů jsem mu položila na malé ramínko. „Ještě ne Lili, chviličku prosím." Řekl a tužkou poklepal na překrásnou kresbu v deníku. Usmála a pomalu jsem se k němu naklonila, tak blízko, aby ho můj dech pošimral na tvářích. „Dobře, ale opravdu jen chviličku." Usmála jsem se a otočila se zpátky do zahrady. Tam jsem zpozorovala na větvích majestátního dubu krkavce. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby nás naše pověrčivá matinka už od malička neučila pověrám a znamením v přírodě. Kdekoliv se objeví krkavci, je čas na to, abychom se obávali něčeho špatného. Tak nám to vždy říkávala. Zachmuřeně jsem se na ně podívala. Jeden z nich se podíval mým směrem zrovna ve chvíli, kdy jsem již chtěla odvrátit zrak. Zakrákal. Tak hlasitě a mocně, až jsem se lekla. „Lili..." slyšela jsem potichu říct svého bratříčka, ale pak jsem to uslyšela ono osudné odjištění spouště. Pomalu jsem se křečovitě otočila a uviděla muže se zbraní v ruce, jak na mě míří onou zbraní. „Slečna Lili Swoodová?" zeptal se muž chraptícím hlasem. „Ano?" vydralo se ze mě vyděšeně. „Tvůj otec obral toho mého o všechno. O manželku, o peníze i o střechu nad hlavou. A za to jsem mu slíbil pomstu." Řekl roztřeseně jak zimou, tak i nervozitou. A proto mi tohle prosím nemějte za zlé, ale já to prostě musel udělat." Odvětil smutně. S hrůzou v očích jsem se na něj podívala.

Pak jsem jen zavřela oči, když se to stalo. Ohlušující výstřel a žalostné ozvěny krkavců, kteří šustili svými křídly dál a dál. Pak jsem jen slyšela, jak se bratrovo malé tělo s žuchnutím dotklo země.