Prokletí rodu Swoodu - Pozastaveno

[Vyjížďka ∞ Kapitola ⅩⅢ]

V tichosti jsme pak došli až ke stájím. Na nic se už neptal, nic nezkoušel. Párkrát jsem sice postřehla, že chtěl něco říct, ale na konec si to vždy rozmyslel. Chvála Bohu za to, pomyslela jsem si trpce. Když jsme pak stáli přímo u koní, tak mi jejich klid přinesl soustředění. V tichosti jsme pak počkali, než nám nachystali koně. Poté jsme mohli pokorně vyrazit. Ještě předtím ke mně však přišel, aby mi pomohl do sedla. Na toto gesto jsem jen pohodila vlasy a do sedla se vyšvihnula sama. Možná to s tou ignorací přeháním, pomyslela jsem si. Pak jsem si, ale vzpomněla na to, co mi udělal. Ne, nepřeháním to, utvrdila jsem se a dál už si ho nevšímala.

Když jsme se pak konečně vymotali  ze stájí byla jsem první, kdo prolomil to tíživé ticho, už mě nebavila tahle hra na kočku a myš. „A kam to vlastně tedy jedeme? Pořád jste mi to ještě neoznámil." řekla jsem lehce nervózně. Nevěděla jsem moc jak se mám cítit. Byla jsem upřímně nadšená z toho, že jsem opět v sedle. Už jsem si pomalu ani nepamatovala jaká to byla volnost. Už zase jsem měla dobrou náladu, asi. Tok mých myšlenek přerušil jeho hlas. „No.. cestou sem jsem viděl malý les. Myslel jsem, že bychom mohli jet tam." řekl nejistě. „Ano, to místo znám, když jsem byla malá, tak jsem tam často jezdila s otcem." odpověděla jsem s úsměvem na rtech. Nad vzpomínkami z dětství jsem se usmála. Bylo vždy hezké když mě otec propašoval z hodiny etikety nebo tance a místo toho všeho mě vzal na projížďku do okolních lesů.

Dál jsme už mlčeli. Oba dva jsme se rozhlíželi po krajině, když najednou zastavil a ze sednul z koně. Nechápavě jsem se na něj podívala a zastavila jsem také. „Co to...?" chtěla jsem se zeptat, ale on mě umlčel jednoduchým gestem, abych šla za ním. V tichosti jsem se svezla z koně a pokračovala za ním do hustého křoví. Když jsem chtěla začít nadávat tak mi na rtech přistála ruka. Ohradila jsem se, ale můj hněv vystřídal klid, když jsem se zahleděla do jeho bouřkových očí. Byli jsme až příliš blízko. Vlastně jsme stáli tělo na tělo. Kristian mi pomalu druhou rukou ukázal, abych byla ticho. Pomalu jsem kývnula hlavou a on ze mě sundal ruku. Opatrně mě vzal kolem pasu a otočil mě tak, abych viděla to, proč jsme zastavili. Na pasece před námi stálo stádo jelenů. Krásné velké majestátné zvířata se v klidu pásla a nás si vůbec nevšímala. Spokojeně jsem se usmála. Za tohle to stálo, pomyslela jsem si klidně a podívala se na Kristiana, který mě pořád držel kolem pasu. Nebylo to ani tak nepříjemné. Cítila jsem jeho silné tělo, jak se o mě opírá. Slyšela jsem tlukot jeho srdce, který mě pravidelně jemně tloukl do zad. Spokojeně jsem vydechla. Už jsem se na něj nezlobila. Cítila jsem to. Ano, to co udělal bylo nemyslitelné, ale v duši jsem cítila, že už nemám sílu na to, abych se na něj zlobila. Po chvíli, kdy jsme oba dva jen stáli a pozorovali jeleny jsem se rozhodla přerušit onu kouzelnou chvíli. Zvedla jsem ruce a dala je na jeho, které byly stále kolem mého pasu. On jakoby si uvědomil, co udělal a rychle mi je chtěl vytrhnout. Já mu, ale sevřela dlaně a jemně jsem mu je položila na jeho hrudník. Neustále jsem se mu při tom dívala do očí. On chtěl něco říct, ale jen otevřel pusu, ze které vyšel jen malý obláček páry. Pousmála jsem se a opatrně jsem ho obešla, abych se dostala ke koni. On mě ihned následoval. Když jsme byli blízko koním, přispěchal ke mně, aby mi nabídnul pomoc při nasedání. Jeho ruku jsem ochotně přijmula, i když jsem ji nepotřebovala. Poté, co byl v sedle i on jsme se lehkým klusem rozjeli dál do krás přírody. Tentokrát mezi námi už nebylo tak tíživé ticho. Spíše takové to spokojené. Byla jsem na to ráda. Všechno se tak nějak urovnalo. Nálada už nebyla tak pochmurná.

Když jsme dojeli do lesa něco mě napadlo. „Chceš se jet podívat na jedno moje oblíbené místo?" otázala jsem se ho s úsměvem. On se na mě vděčně podíval a přitakal. „Ano, moc rád bych to místo viděl." odpověděl a nepřestával mě sledovat. Usmála jsem se, ale ještě předtím než jsem se rozjela jsem se na něj ještě rychle podívala. „A jen tak mezi námi. Nemusíš se tak šíleně škrobit. Nemusíme si přece jen tak na něco hrát nebo?" řekla jsem ironicky a už se rozjela. Jeho mysl to očividně rozhodilo a tak se rozjel až za několik chvil ode mě. Spokojeně jsem se svou klisnou klusala když jsem za svými zády uslyšela těžký cval. Rychle jsem se ohlédla a spatřila, jak Kristian pobízí koně a žene se ke mně. Já jen rychle uhnula když kolem mě prosvištěl volajíc, že kdo bude dřív na konci cesty vyhrává. Zprvu jsem byla jako opařená, ale pak se ve mně probudila soutěživost. Zaryla jsem paty své klisně do třmenů a rozjela jsem se rychle za Kristianem. Pomalu, ale jistě jsem ho doháněla. Myslel si, že si udělal dostatečný předstih, hlupák, pomyslela jsem si a usmála se, když jsem viděla jeho zmatený obličej ve chvíli, kdy jsem ho předjela. Uháněla jsem jako o život. Jako kdyby na ničem jiném nezáviselo. Pobízela jsem svou klisnu dál a dál, i když jsem věděla, že tady už není žádná šance na to aby mě nějakým způsobem předjel. Byla jsem už téměř na konci když jsme zpomalila. V klidu jsem docválala až na konec cesty a porozhlédla jsem se kolem. Sesedla jsem a pohladila klisnu po mohutném krku. Ona jen se vším klidem odfrkovala jako by se vůbec nezadýchala. Zadívala jsem se do křoví, co stálo opodál. Cítila jsem jako by se na mě něco z toho směru dívalo. Můj mozek přímo křičel, že tam něco nebo někdo stojí a pozoruje mě. Chtěla jsem jít blíž, vlastně dál, toužila jsem po tom se zase jít vyšvihnout do sedla, ale při tom jít blíž k tomu nebezpečí. Nemoha jsem se hýbat. Každá část mého těla chtěla dělat něco jiného a přesto nedělalo nic. Hrůzostrašný pocit, který mě celou naprosto pohltil doprovázely i slyšiny, které nemohly být reálné. Jako kdybych slyšela svého bratra, jež mě volá k tomu, abych si s ním šla hrát. Ne, tohle není opravdové, nemůže, on je mrtvý! křičela jsem sama na sebe v hlavě. Dál jsem se dívala do křoví, které mi čím dál tím víc připomínalo bratra. Byl tak blízko, a přitom tak daleko. 

Z přemýšlení mě vyvodil Kristianův hlas. „Fajn vyhrála si!" řekl uraženě a dal si ruce křížem. Když jsem nějak nezareagovala uhodila mě jeho otázka silou, kterou jsem nečekala. „Jsi v pořádku?" zeptal se se vší vážnosti v hlase. Až to mi umožnilo přestat hypnotizovat keř. Párkrát jsem rychle zamrkala, abych skryla slzu, která se rvala ven. Pokývala jsem hlavou a usmála se. „Samozřejmě, jen jsem se trošku zamyslela" a mrkla jsem jedním okem v úšklebku. „Hm, sice nevím jestli ti to mám věřit, ale tak když to říkáš.." řekl zaraženě, ale neodporoval. „Takže, kam dál?" pokračoval po chvilce. „Tak teď musíme sejít z téhle cesty na jednu pěšinu a pak už jen kousek a budeme tam." odpověděla jsem se vší radostí, co jsem jen v té chvíli mohla mít. „Tak fajn veď mě." zazubil se taktéž sesednul z koně. Rukou jsem pokynula kam má jít. Když pak na kousek poodešel na posledy jsem se podívala na ten keř. Pořád jsem cítila nepříjemný pocit, který mě doprovázel. Když jsem se otáčela pryč tak jsem si povzdychla. Už zase ty moje halucinace, pomyslela jsem si pochmurně. Poslední pohled do keřů mi však vykouzlil husinu po celém těle neboť jsem viděla, jak se podobizna mého mrtvého bratra ušklíbla v masochistickém úsměvu a pak prostě zmizela zpět do temnot odkud také přišla.