Prokletí rodu Swoodu - Pozastaveno

[Návštěva ∞ Kapitola Ⅹ]

Po mém ranním uvolnění následovalo vysvětlování rodičům, protože ta služka, u které si nepamatuji ani jméno, je dala hned zavolat. Řekla jsem jim něco ve stylu, že se mi zdál jen špatný a odsekla je tím, aby to prostě nechali být. Že s tím souvisí to všechno, co se odehrává ohledně zásnub. Na to se matka sice zatvářila nedůvěřivě, ale nakonec mě nechala na pokoji.

Zbytek rána a odpoledne jsem pak strávila v chodbách domu. Na konec jsem pak zamířila i do zahrad ke starému dubu, kde jsem viděla shromáždění služebných. Stály tam v debatním kroužku s kafíčkem v ruce, jako by neměly nic na práci. „Zdravím dámy, doufám, že vás nevyrušuji." Řekla jsem mírně naštvaně, protože jsem moc dobře věděla, že jim matka nadělila spousty úkolů, které ještě určitě nemohly stihnout. „Má paní," začala nervózně jedna z těch mladých, ještě neostřílených služek. „My... jsme si jen chtěly trochu odpočinout. Vaše paní matka nám dala strašně moc práce a my si chtěly jen na krátkou chvíli odpočinout." Dokončila roztřeseně. „To, co vám nadělila matka má, ale přednost ne?" řekla jsem důrazně, abych si upevnila autoritu. „To jistě ano, mladá paní, ale mi nejsme stroje..." chtěla pokračovat dál nějaká služka, které bylo už určitě čtyřicet. „To sice ne, ale dovedete si představit, co by dělala má matka, kdyby vás tu tak našla? Byla by stokrát horší než já." Odvětila jsem jí na to mírně. Všechny do jedné okamžitě sklopily zrak, protože moc dobře věděly, že mám pravdu. Matka byla, co se týče pracovitosti a dochvilnosti, velmi přísná. A to můžu potvrdit sama za sebe. Byla jsem první a poslední oběť, co se tohohle týkalo. Musela jsem být prostě dokonalá, podle matčiných ideálů. Porcelánová socha, která nemá svůj vlastní názor a ve všem se spoléhá na svou matku či manžela. Měla jsem ji po krk, a proto jsem rychle raději změnila myšlenky.

Po tom, co jsem všechny ty lehkomyslné ženy nahnala zpátky do práce, jsem se i já sama vnořila zpět do tepla vily. Chvíli jsem bloumala jen tak po majestátných chodbách zdobenými portréty předků, obrazy krajiny či prostě nějaká zátiší. Tyto malby byly zarámované přímo ve zlatě. Né, že by byly tak vzácné, jedinečné nebo drahé - popravdě většinu z nich jsem kreslila já nebo můj bratr, ale vypadaly tak honosně, a to se matce líbilo. Krom těch obrazů bylo ještě na chodbě spoustu dalších věcí jako koberce rudé barvy se zlatými okraji, mramorové sloupky, které sloužili jako podstavce pro květiny nebo prostě sem tam nějaké to křeslo a ostatní serepetičky, které doplňovali nějakým způsobem interiér.

„Slečno, volá si Vás Vaše matka." Oznámila mi služka, která mě asi za tímto účelem hledala. „Čeká Vás společně s Vaším otcem v uvítacím salonku. Chce, abyste si vzala ty karmínové šaty a vlasy, abych Vám učesala dovrchu, ale nechce, aby to trvalo příliš dlouho. Mohly bychom tedy prosím jít?" řekla shovívavě a stydlivě služka. Byla to ta samá mladičká dívka, která se mnou mluvila i tam venku. Lehce jsem se na ni usmála. „Půjdeme?" otázala jsem se jí, když dokončila svou řeč. Stydlivě na mě koukla. „Následujte mě, prosím." Pípla potichu. Ani nečekala a rozešla se nejkratším směrem, kterým byl můj pokoj.

Po příchodu mi dala chvíli jen pro sebe na to, abych se mohla svléct a nasoukat na sebe ty šaty, které matka chtěla, abych si vzala. To bylo zvláštní. Brala jsem si je jen na společenské akce, nebo když měl přijet někdo výjimečný. To mi lehce vrtalo hlavou. Musel to být opravdu někdo, na koho bych měla udělat dojem. Po uplynulých pár minutách opět přišla ta služebná a pomáhala mi utáhnout korzet společně s šaty. Když mi je pak konečně došněrovala, tak neváhala ani chviličku a okamžitě mě táhla před zrcadlo na židli a složitě mi začala splétat vlasy. To jí zabralo jen chviličku. Já si mezitím přepudrovala obličej a nanesla oční stíny a make-up. Ve finále jsme byly i celkem sehrané, protože nám toto všechno zabralo jen asi 15 minut. Obě jsme se zvedly od svých prací a spokojeně se na ně podívaly. „Měly bychom jít, má paní." Špitla znovu a podržela mi dveře od pokoje. Když jsme po chvilce došly k salónku. „Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se stroze. „Elizabeth." Odpověděla poslušně s přikrčenou hlavou. „Dobře. Můžeš jít." Odpověděla jsem si krátce. Před odchodem udělala malé pukrle a odběhla kamsi do chodeb.

Naposledy jsem se nadechla a pak kývla na sluhu, který stál u dveří na to, aby mi otevřel dveře. Sebevědomě jsem na kráčela přímo před otce s matkou po boku. „No konečně." Řekla matka rozhořčeně, ale pak její pohled polevil. „Pojď sem vedle mě." Pokračovala dál. Já přešla její nepříjemné chování a poslechla její rozkaz. „Vypadáš úchvatně." Špitla v mém směru nakonec spokojeně. Dveře se otevřely a v nich stál onen sluha, který mi otevíral dveře. „Prosím přivítejte pana Kristiana Creeda." Dokončil a otevřel dveře, ve kterých stál Kristian. Muž, který mi ve zlomku vteřiny sebral srdce a pak ho hned vzápětí drtil na malinkaté kousky. Byl to ten muž, který v mém domě neměl, co dělat.