Prokletí rodu Swoodu - Pozastaveno

[Výčitky ∞ Kapitola Ⅴ]

Všechny páry očí se soustředily jen a jen nás i poté, co jsme se rozešli každý jiným směrem. Slyšela jsem mluvit nějaké dívky o mně a o Kristianovi. Je to pan Creed, nezapomínej na to, napomenula jsem se v hlavě a zamračila se. Když si jedna z dívek všimla mého pohledu zachmuřila jsem se ještě víc. Něco pošeptala svým kolegyním, které se ani nesnažily být nenápadné a všechny se na mě do jedné otočily. Jedna si odfrkla a prohodila si vlasy, když začala odcházet. Ostatní se pak na sebe podívaly a vůdkyni téměř ihned napodobily. Husy, pomyslela jsem si a šla si už asi pro pátou skleničku vína. „To už by snad stačilo ne?" řekla rozzuřeně matka, která mi vytrhla skleničku z prstů. „Hej, ta je moje." Odpověděla jsem jí rozrušeně, ale vzápětí jsem svojí odpovědi litovala. „Co to vyvádíš?" zmírnila matka na konec. „Co ti ten mladík udělal? Okamžitě ho půjdu vyhodit." Řekla starostlivě matka. Wow... a zrovna teď si chce hrát na paní starostlivou. Ta myšlenka mě rozlítila. Teď, když se nemá starat se stará, ale když mi bylo nejhůř tak se starala jen o sebe a nikdo jiný ji nezajímal. „Děláš jako by ses o mě zajímala..." podotkla jsem možná až moc necitelně. Nebo ze mě mluvil alkohol, kterého jsem si dnes dopřála až příliš moc. Evelin se na mě podívala nevěřícným pohledem. „No jo, no jo... už jdu do svého pokoje." Odfrkla jsem si a rozrazila dveře na chodbu.

Ještě chvíli jsem se jen tak potulovala chodbami sídla, než jsem zamířila přes severní křídlo do svého pokoje. Pak jsem to ale uslyšela. Zvuky otírajících se těl o sebe. Ze slov jsem moc nerozuměla. Stačili mi ty odporné zvuky, které ta dvojice vydávala. Nakoukla jsem za roh, abych věděla, jestli mají v plánu přestat, když se budu pokoušet projít nebo jestli to nemá cenu.

Opatrně jsem vykoukla za roh a úplně celá jsem zkameněla. Stál tam o zeď opřený Kristian s tou holkou, která mě pomlouvala přicucnutou ke krku. Když mě pak zpozoroval a podíval se mi přím do očí nevěděla jsem co mám dělat. Prostě mě nenapadlo nic lepšího než se slzami v očích oběhnout celé sídlo, jen proto aby mě nemohl dohnat.