Prokletí rodu Swoodu - Pozastaveno

[Procházka ∞ Kapitola Ⅳ]

Zimní zahradou se nesl smích dvou lidí. Jedné mladé neznalé dívky a jednoho o něco málo staršího sebejistého muže. Kdybych se neznala a viděla, jak by šel takhle někdo spolu, sami, opuštění, nevím, co bych si myslela. Asi bych si myslela, že je to nějaký pár, který je čerstvě zadaný. Nebo nějací dlouholetí kamarádi, kteří si užívají chvilku samoty.

„Vážně to snad není možné! Máme toho tolik společného." Nadchl se pro věc Kristian, kterého jsem poznala teprve dnešní večer, ale měla jsem pocit jako bych ho znala už celé roky. „Co hony? A...a...lukostřelba?" řekla jsem nadšeně. Vážně vypadalo, že jsme již dlouholetí kamarádi, kteří se viděli po tak dlouhé době, že si museli prostě připomenout, že toho mají tolik společného. „ Neříkej, že i střílíš z luku?" zeptal se mě samým zapálením s hvězdičkami v očích.

„Ne." Odpověděla jsem smutně. Ale vždycky jsem se to chtěla naučit." Dodala jsem lehce prosebně. Po chvilce mlčení a doznívání smíchu jsem najednou ucítila jeho pohled. „A chtěla by ses to ještě naučit?" zeptal se mě. Nebyl to vtip. Myslel to naprosto vážně. „Ano." Odpověděla jsem prostě a podívala se mu do očí. Měl tak krásné oči. Měla jsem až strach dívat se do nich moc dlouho, abych nespadla moc hluboko do tůní, které schovávaly. „V tom případě... tedy jestli ti to nebude vadit Lili, tak bych tě to možná naučil." Řekl vážně, na čež jsem se rozzářila. Toužila jsem po tom, aby to vyslovil. A splnilo se to. Ale otec to nepovolí. A matka mě určitě také nepodpoří.

„Já bych ráda, ale..." chtěla jsem pokračovat, když mě přerušil. „Ale matka ani otec mi nepovolí chodit na hodiny lukostřelby s neznámým klukem, který je jeden z uchazečů. Povzdychla jsem si. Ano, to jsem chtěla říct. Znal mě moc dobře i za tak krátký čas. „Ale kdo říká, že to musí vědět." Dopověděl šibalsky. „Myslíš jako, že bych měla s tebou chodit ven za zády mých rodičů. To... to nemůžu. Vždycky jsem svoje rodiče poslouchala, a proto mi tak věří. Nemůžu ztratit jejich důvěru." Zachmuřila jsem se. „Myslím, že je na čase se vrátit zpět na bál." Pokračovala jsem dál a dlaněmi jsem si přejela po vnitřních stranách paží. Byla zima. Až do teď jsem si to ani neuvědomila. Rozešla jsem se pryč a jen sledovala obláčky páry svého dechu.

„Počkej." Slyšela jsem povědět Kristiana, který se za mnou rozběhl. „Promiň. Nechtěl jsem tě nějak urazit. Na tady máš." Řekl a stáhl si sako ze svých ramen. „Děkuji." Řekla jsem s hlavou skloněnou. Nechtěla jsem si sako vzít, ale když jsem pak cítila, jak mi ho dal kolem rameno, tak jsem nemohla odmítnout. Nebylo to sice o nic lepší než předtím, ale aspoň se zachoval jako gentleman.

„Myslím, že by, jsme se měli už vrátit." Podotkl Kristian nevzrušeně. „ Ano, asi by to bylo nejlepší." Odpověděla jsem mu bez emocí. Měj na paměti, že chce, abys zradila své rodiče, pomyslela jsem si sklesle. Jakmile jsme se začali přibližovat opět k sálu, tak byla opět slyšet směsice hudby, rozhovoru a smíchu. „Tak a je to tady. Zase se budeme muset chovat odměřeně, že slečno Woodová?" nadechl se Kristian. „Ano, pane Creede. Máte naprostou pravdu." Odpověděla jsem a bez dalších slov jsem mu do náruče vrazila sako. Pak jsem ho jen nechala, aby mi otevřel dveře. Jakmile se tak, ale stalo skoro mi vyrazilo dech, že se všechny páry očí soustředí jen a jen a nás.