Prokletí rodu Swoodu - Pozastaveno

[Tanec ∞ Kapitola Ⅱ]

„Cože!?" vyjekla jsem, ale můj výkřik byl utlumen Thomasovou dlaní. „Já vím, já vím. Taky jsem neměl o ničem ani zdání, ale nesmíte si utrhnout ostudu. Váš otec se na vás určitě za chvíli obrátí. A vy si musíte dobře promyslet to, co řeknete." Poradil mi s nervozitou ve tváři Thomas. Pomalu oddělal svou ruku a podíval se mi pevně do očí. „ To zvládnete. Jste nejsilnější člověk, kterého znám." Usmál se na mě a otřel mi slzu, která se mi vytěsnila z oka. „ Ano, myslím, že to zvládnu. Alespoň v to doufám." Řekla jsem mu vděčně a otřela si zbytek tváře.

Když otcův proslov skončil byla jsem úplně na dně. Sešel k námi celý nadšený z toho jaký že to grandiózní plán společně s matkou vymyslel. „Tak, co na to říkáš Lili?" zeptal se mě s hlasem plným naděje. „Určitě se už moc těšíš, že? Pamatuji si, že když jsi byla ještě malá dívenka, tak že jsi básnila o své svatbě a o tom kolik budeš mít dětí. Vzpomínáš si na to zlatíčko?" rozplývala se matka nad dávnou minulostí. „Ano, vzpomínám. Nemůžu se dočkat. Ale otče, jak budeme vybírat toho správného?" lhala jsem. Sice ano, na své dětství jsem si vzpomínala, však jen matně. Jestli se těším? Ne. Nikdy nebudu milovat muže, kterého si budu muset vzít. A jak budou vybírat toho správného? Jednoduše, otec rozhodne podle majetku a důležitosti postavení. „No, nad tím už jsme také přemýšleli, ale měla by sis vybrat nějakého mladého muže, který bude mít vliv. A peníze. Nechci, abys pak žila v nějakém chudobinci. Jen... chci prostě pro tebe to nejlepší. Finální volba bude, ale pak na tobě." Dokončil svoji myšlenku. Trochu mě to překvapilo. Čekala jsem, že v tom budou hrát roli peníze a moc, ale moje osobní přání by mě nenapadlo ani ve snu. Je to prostě něco, v co jsem už po pravdě ani nedoufala. Měla jsem strašnou chuť otce obejmout, ale to by se neslušelo. Jen jsem se upřímně usmála. „Děkuji." Odpověděla jsem prostě. „A jak... kdy si mám vybrat toho správného?" vyptávala jsem se na plány otce i matky. Ano, sice jsem se ještě vdávat nechtěla, ale přišlo mi vzrušující, že bych mohla poznat nové lidi. Jsem přece jen docela společenský typ a poznávání nových lidí mě vždy svým způsobem přitahovalo. „No... v podstatě se můžeš rozhodnut a začít vybírat. Bude ještě spousta večírků, ale protože jsi Woodová, tak se o tebe budou přímo rvát. Ty jsi totiž naše jediná dědička. Je jasné, že vše, co máme po naší smrti připadne tobě." Řekl krátce otec. Nikdo jiný by si toho nevšiml, ale já George Wooda znala až příliš dobře na to, abych poznala to, že zmínka o tom, že jsem jedináček ho zcela zasáhla. Vzala jsem mu ruku konečky prstů a jemně ho pošimrala uvnitř dlaně. Na to se zasmál a se vší elegancí mě donutil udělat otočku. „Slečno Liliano Woodová, bude mi ctí, když si se mnou zatančíte." Usmál se na mě táta a já mu ochotně úsměv opětovala. „Ooo bude mi potěšením pane Woode, když mě zavedete na zdejší taneční parket, abychom si mohli jako spořádaní lidé zatančit." Odvětila jsem lehce na tátovu žádost o tanec a upřímně se zasmála. S tátou jsem měla vždy lepší vztah než s matkou. Ten na mě nikdy nebyl tak přísný. Naopak mě učit spíše zakázané věci. Ještě před tím, než se narodil James mě táta učil střílet ze zbraní, stopovat zvěř a podobné klukovské věci. Ty pokračovali i po tom co James vyrostl. Nikdy se mu střelba nebo hony moc nelíbili. Byl spíše maminčin mazánek. Ale od té doby, co James odešel jsem na žádném honě ani na něčem podobném s otcem nebyla. Mrzelo mě to, ale jak šel čas, tak jsme se prostě nějak odcizili. Už tak to hold bylo. Ale na to jsem teď nechtěla myslet. Měli jsme zase po dlouhé době čas sami pro sebe a já si ho hodlala náležitě užít.

Když mě dovedl na taneční parket, tak se na nás obrátili všechny páry očí. Bylo to nepříjemné. Alespoň ze začátku. Všichni čekali na to, jak budu vypadat, když budu tančit. Všichni čekali, že udělám nějakou chybu, kterou mi pak budou moct omlátit o hlavu, ale dneska ne. Ne, kvůli tomu, co pro mě nachystali. Ne, kvůli tomu, abych se neztrapnila. Musela jsem být dokonalá. Dnes jsem tančila na památku Jamese. Protože ten jediný si to opravdu zasloužil.