Tma

„Černá."

„Černá?"

„Černá!"

A zas a znovu černá. Všude, všude okolo mě je černá. Strach, skoro hmatatelný strach. Svírá mi útroby. Zaháním ho. Vrací se. Co mám dělat? Nevím, nevím a ještě jednou nevím.

Proč je všude tma? Černá a beztvará. Cítím smutek, strašlivý bolestivý smutek. Černá všude, tlačí se kolem mně. Utiskuje a mačká. „Kde to jsem?" zvolám. Nic, nikdo se neozývá. Tichý hlásek v hlavě mi našeptává, že to vím, že bych to měla vědět. Ale já nevím. Vzpomínky vymizely z mé hlavy stejně jako sen o světě. Světě, ve kterém je světlo, teplo a... a co? Nevím, ale jistě tam bylo ještě něco. Něco. Vzpomeň si, přikazuji. Nic. Nevím, nevím, nevím. Nic nevím.

Náhle mě napadne, zda stále nejsem na tom světě ale slepá. Slepá, zní mi v hlavě. Oslepla jsi, možná. Třeba se stalo ještě něco horšího. Jsem mrtvá, asi. Snažím se zapomenout to co mě teď napadlo. Nejsem mrtvá, jak bych mohla být? Vždyť jsem byla mladá. Nebo jsem mladá?

V tom jiném světě, světě světla, ze kterého zcela jistě pocházím, se říkalo, že černá kočka nosí smůlu, budu mít tedy i já smůlu, když je okolo mě černé všechno? Nemyslím si to. Nedokážu to odůvodnit. Ale možná je to tím, že to je úplně jiná černá, než jakou jsem kdy viděla. Tato černá je temnější, než ta nejtemnější noc, ale zároveň jasnější než slunce. Je zároveň nádherná i ošklivá, děsivá a uklidňující a stará i mladá. Je vše a nic, je všemocná, nevšímavá, ohleduplná i slabá jako nenarozené dítě.

Bojím se jí. „Ona je vše!" S touto děsivou myšlenkou se probouzím. Světlo, pomyslím si. Usměji se. Ze tmy, všemohoucí tmy, se stal jen sen, děsivý sen propojený se skutečností.