Položím ruku na sklo. Položí ji přesně na stejné místo. Je ustaraná. „Proč?" Usměje se. „Tím se nemusíš zaobírat broučku," řekne mírně. Sklo zmizí. Ruku v ruce stojíme proti sobě. Mám chuť ji obejmout. Zadrží mě. „To nemůžeš!" řekne pevně. „Proč ne?" můj hlas zní divně, chraplavě. „Jsi přece moje-" zarazí mě. „Prostě to nejde!" Teď je naštvaná. Sklo se začíná znovu objevovat. „Ne!" zakřičím. Otáčí se zády. Neslyší mě. Odchází. „Kam jdeš?" neotočí se, jen zavolá. „Přijď za mnou domů, koťátko moje!" Otevře modré dveře a je pryč. Její obraz v mé hlavě bledne.
Vtom si všímám otce. Stojí a dívá se na mne. Dívám se na něj. Sklo mizí. Obejme mě. „To ale nejde," řeknu, „ona říkala..." Slova mi vymizí z úst. Usměje se. „Já už můžu!" znovu a znovu mě objímá. „Buď šťastná, holčičko moje." Usměji se na něj a slíbím: „Budu! Budu ta nejšťastnější holčička na světě." Kývne.
Sklo se začíná zhmotňovat zpět. Vrhne po mně šťastným úsměvem. „Použij modré dveře, jinak budeš jako já! Rozumíš mi?" „Samozřejmě," kývám. „Hlavně nezapomeň!" připomíná, poté se otáčí a odchází. „Prosím zůstaň!" křičím přes sklo, „ona také odešla!" Otec se otočí. „Ne neodešla, ona si tě přišla odvést! To já odcházím. Jednou sem půjdeš taky!" Otevře červené dveře a mizí a s ním i vzpomínka na něj. Viděli jsme se naposled, pomyslím si. Smutná ale nejsem. Jsem nejšťastnější holčička na světě. Dnešek byl skvělý den. Viděla jsem se opět s rodiči.
ČTEŠ
Tma
Short Story„Černá." „Černá?" „Černá!" A zas a znovu černá. Všude, všude okolo mě je černá. Strach, skoro hmatatelný strach. Svírá mi útroby. Zaháním ho. Vrací se. Co mám dělat? ... Lidi, jen takové krátké info k příběhu. Jedná se o povídku, která vám ze začátk...
