DRAMIONE

II. kapitola

Draco

...Dalšího dne u snídaně...

Do velké síně jsem dorazil jako jeden z prvních. Sedl jsem si schválně tak, abych viděl na Nebelvíry.

Herm... NE Grangerová, co to se mnou sakra je? zamračil jsem se.
Už tam samozřejmě byla. Seděla zády ke mně a povídala si s malou Weasleyčkou.

Zaraženě jsem jí pozoroval.

Když o ní teď tak přemýšlím, nikdy jsem jí neměl rád, ale teď mi přijde celkem... v pohodě.

Teď máme lektvary se Snapem.

Ty máme společně. Povzdechl jsem si.

***

Vzdal jsem snahu něco sníst a pomalu jsem se vláčel k učebně. Snape bude zuřit, že jsem přišel pozdě... ale upřímně mi to je celkem fuk.

Když jsem vešel do třídy, hned se ozval ten slizký hlas: "Jsem rád, že jste se rozhodl poctít nás vaší přítomností, pane Malfoyi!" To bylo obvyklé přivítání pozdě příchozího.

Většinou dostal pozdě příchozí i trest, ale já jsem Snapeův oblíbenec a to i ze Zmijozelských.

Rozhlédl jsem se po učebně, kde je volné místo a Snape hned s úšklebkem prohlásil:"Sedněte si vedle slečny Grangerové."

Sednu si tedy vedle ní a ušklíbnu se:"Tak jak jde život, Grangerová?"

Otočí se na mě a s vraždícím pohledem odvětí:"Šel by líp, kdyby ses do toho pořád nemíchal!"
Poté se zase věnovala hodině.

Je hezké vidět, jak jsou mi moje dobré skutky k dobru;zahořkle jsem se usmál; kdybych se do toho nemíchal, tak by se teď pravděpodobně svíjela bolestí před Pánem Zla! Ale to ona nemůže vědět.

Po skončení hodiny rychle vyběhla ze třídy. Pomalu jsem se zvedl a šel také, není kam spěchat.

Nevěděla, že jsem začaroval dva útržky pergamenu a jeden jí nenápadně vložil do učebnice; Dějiny čar a kouzel, kterou máme také společnou.

***

Po obědě jsme měli další společnou hodinu; tedy Dějiny čar a kouzel.

To byl, je a vždycky bude ten nejnudnější předmět, který tu kdy byl!

Jak jinak, když nás učí nudný, zatrpklý duch, co si jen pořád stěžuje na svět, kouzelníky, mudly a nebo cokoli jiného, co zrovna probíráme. Ale i tak je ten předmět nudný, řekl bych naprosto nezajímavý.

Nenápadně jsem stočil svůj pohled od učitele k Hermioně. V tu chvíli zrovna otevírala učebnici a všimla si toho pergamenu, který jsem jí tam podstrčil.

Napsal jsem tedy na svůj pergamen:"Přijď o půlnoci do astronomický věže. Potřebuju s tebou mluvit." Hned poté jsem spatřil, jak její smaragdově zazářil, když se objevila moje zpráva.

Celá ztuhla a vykulila oči na moje úhledné písmo.

Poté obratem odpověděla:"Kdo jsi a co po mně chceš?"

Byl jsem celkem rád, neuvažovala o barvě textu, jinak by věděla, že jsem ze Zmijozelu a určitě by nepřišla.

Chvíli přemýšlím, co odpovědět, aby jí to nic moc neprozradilo a poté odepíšu:"Jsem nikdo a chci s tebou mluvit. O čem, to se dozvíš, jestliže přijdeš."

Vypadala, že se asi rozmýšlí, jestli by měla přijít a poté můj pergamen znovu zazáří:"Proč si se mnou nemůžeš promluvit mezi hodinami nebo po vyučování?"

Proč se jen snažím?! Zatím dobrý skutky nejsou moc výhodný; tedy pro mě rozhodně ne! Přináší mi to samý problémy.

Znovu tedy odepíšu:"Mám pro tebe informaci, která by ti mohla i zachránit život. Ale pokud ji nechceš, nechoď."
Možná to není tak úplně přesné, ale zvyšuje to pravděpodobnost že přijde.

Zastrčím pergamen do brašny; kterou na vyučování nosím; a dál se věnuji výkladu učitele.

Je mi jedno, jestli přijde... ale měla by...

~~~

Tak tu máme další kapitolku.:) Napište mi prosím váš názor.