DRAMIONE

X. kapitola

Hermiona...

Harry na mě upřel svůj pronikavý pohled. Vypadá klidně, ale já moc dobře vím, že to tak není, že je to jenom přetvářka. Zdání klame.

"Hermiono, i když ti řekl abys nám to neříkala, věřím, že nám to přece jen povíš. Jsme tví nejlepší přátelé. Nám to můžeš říct." ozve se po chvíli Harry.

"Samozřejmě, že jste mí nejlepší kamarádi, ale myslím, že není dobrý nápad vám to říkat... vůbec si nemyslete, že bych vám nevěřila,ale -"
zarazím se. Mám pokračovat? Teď už je to stejně jedno, povzdychnu si.
"Máte hodně předsudků, a i když jsou někdy oprávněné, myslím, že je nedokážete překonat... opravdu bude lepší nechat to tak, jak to je..."

"Děláš si z nás srandu, Hermiono?!!" vykřikl za ten večer již po druhé Ron.

"Rone, je to smrt - to je jedno... prostě ho nesnášíš i tak! Prosím nenaštvěte se na mě, ale je to pro vaše dobro." snažím se ho přesvědčit, ale už teď vím, že je nebude zajímat nic z toho, co se jim tu snažím říct... tedy Rona určitě ne... a Harry - nějak nevím, co přesně se mu teď honí hlavou. Právě v těhle chvílích  bych tak strašně moc chtěla umět číst myšlenky, ale možná je dobře, že to neumím... radši nevědět...

"Řekni, Hermiono -" ozve se zamyšleně Harry a já hned vím, že to, co mi právě chce říct, nechci slyšet. "Jak si můžeš být tak jistá tím, že ho Ron nebo já nesnášíme? Vždyť já se snesu skoro s každým." zeptá se.

"To není tak těžký uhodnout, Harry. Vždyť mezi vámi panuje přímo veřejné otevřené nepřátelství!"

"Promiň, Hermiono, ale dokud nám neřekneš, kdo to je, tak tě nikam nepustím!"

Vytřeštila jsem na něj oči a on rychle ještě dodá: "Ne, že bych ti nevěřil. To si v žádném případě nemysli, ale mám tě až moc rád na to, abych tě nechal chodit za někým od koho neznám ani jméno! Navíc pokud ho skutečně nemám tak moc rád jak říkáš!"

"Promiň, Harry, ale to vážně není na tobě! Nemůžeš mi říkat s kým se můžu stýkat!" až skoro vykřiknu naštvaně. Tak tohle mě opravdu hodně naštvalo. Co si sakra o sobě myslí?! Prudce se zvednu a rázným krokem zamířím ven z věže. Musím se uklidnit, než na ně začnu křičet.

Rozejdu se ztmavlou chodbou a vlastně ani nevnímám kam jdu. Teprve až když před sebou spatřím hvězdnou oblohu si uvědomím, že jsem vystoupala až na samotnou astronomickou věž, kde tohle všechno začalo. Usměju se. Je tu tak krásně.

Tak ráda bych si teď popovídala s někým, kdo nepatří do tohoto světa, s ňájakým mudlou, který nemá starosti s Voldemortem, s tím na jakou stranu se dát... který prostě řeší normální věci jako úkol do školy nebo na jaký film se má večer kouknout...

***

Moc se omlouvám, že jsem tak dlouho nevydala další kapitolu a doufám, že jste tady ještě někdo zůstal na pokračování.😅
Jinak užijte si počteníčko.😂