DRAMIONE

VIII. kapitola

Draco...

Na místo setkání jsem schválně šel o něco dřív - nechci být nepříjemně překvapen ňákým členem Řádu, který jen co přijdu bude mít potřebu mě rovnou zaavadovat.

Jako minule jsem se skryl do stínů místnosti a i dnes jsem projistotu použil i zastírací kouzlo.

Nechci nic nechat náhodě. Nevím ani kdo přijde.

V tichosti jsem seděl na zemi, opíral se o chladnou stěnu za mnou a čekal...

Dlouhou chvíli jsem si krátil pozorováním hvězdné oblohy, která se klenula přímo naproti mně.

Uvědomil jsem si, že tu trávím až nezdravě moc času... ale vlastně mě to svým způsobem uklidňuje - jakoby ty hvězdy na mě měly zklidňující účinek. To jak zářily, ta nekonečná temnota... vtahovala mě do sebe...

Měly na mě stejný účinek, jako tenkrát Hermiona, když jsem se tu s ní včera večer sešel.

Dávaly mé duši klid a mír, jinak jsem takové pocity necítil... vlastně jsem ani nemohl...

Zaslechl jsem někoho na schodech, že by se konečně uráčil přijít?!

Zjevně se snažil našlapovat potichu, ale dupal jako slon!  

Ve dveřích se objevila zrzavá hlava - Weasley.
Jako fakt?! Ronald Weasley - líp si fakt vybrat nemohla!

Alespoň bude zábava, ušklíbnu se pro sebe a čekám, co se bude dít dál.

Weasley se rozhlédl kolem sebe - stejně jako předtím Hermiona nikoho nespatřil, a tak se opřel o zeď za ním asi aby viděl každého, kdo do místnosti vstoupí.

Už jsem to chtěl mít z krku - jedna věc je mluvit s Grangerovou, ale pokoušet se o rozhovor s tímhle zrzavým tupcem, to úplně jiná liga! A tak jsem zastřeným hlasem promluvil do panujícího ticha: "Takže poslali tebe, Weasley?" Snad mě podle hlasu nepoznal.

Trochu sebou trhl, ale jinak se nijak viditelně nepohnul - že by se konečně naučil sebeovládání? Je pravda, že už jsem s ním delší dobu nemluvil - musím ho potom zkusit vyprovokovat, chci vidět jeho reakci.

"Ano, mě. Můžeš se mi prosím ukázat?! Nebudu mluvit s někým, koho nevidím!"

"Pročpak Weasleyánku? Se snad bojíš?! Co by se změnilo na našem rozhovoru, kdyby si mě viděl?"

"Věděl bych, jakým tónem s tebou mám mluvit!" odsekl mi podrážděně.

Sebekontrola v čudu. Škoda... ale bude větší zábava, vždycky mě bavilo ho vytáčet.

Ve Zmijozelu se na to uzavíraly sázky, kdo ho nejvíce vytočí - většinou jsem vyhrál... lepší časy...

"Ukážu se ti, až to uznám za vhodné a teď co máš na srdci, Weasleyánku?"

Moje schopnost vyprovokovat ho do několika sekund zřejmě ještě nevyprchala, samolibě jsem se usmál, i když jeho by dokázalo naštvat i novorozenec.

Vypadal už teď dost vytočeně a to ještě ani nezjistil, kdo jsem.

Chvíli mlčel; asi se uklidňoval; a poté spustil:"Tak tedy... chci vědět za jakým účelem by ses stal naším špehem. Určitě to nechceš dělat jen tak z nudy a určitě za to budeš něco chtít. Musíš mít ňáký důvod, proč chceš přeběhnout!" vychrlil na mě jedním dechem.

"Pořád samý proč... kdo se moc ptá, moc se dozví..." Zřetelně jsem i v té tmě viděl jak zrudl.

"A to, co za to chci jsem už řekl Grangerové a proč jsem přeběhnul...? Prostě proto! Nebudu ti to říkat a taky už jste mě stejně vzali, vše co máme s Grangerovou dohodnutý už platí a tohle je vše jen takovej řekněme... spojeneckej pokec, co říkáš?"

"Mohl bych dohodu zrušit. Stejně ani nevíme, jestli jseš důvěryhodný a navíc... už někoho máme."

"Snape už nemá tak vysoké postavení, jako měl v minulosti. Nebude už vědět vše, co potřebujete vědět."

Bylo jasně vidět, že se lekl toho, kam konverzaci směřuji. Nic o tom nemám vědět. Tak má si víc hlídat, to co chce lidem jako jsem já, skrýt.

"Kdo tady mluvil o Snapeovi?!"

"Já. Říkal jsi, že už někoho máte. Vím, že je to Snape. Ber to jako test důvěryhodnosti, když bude Snape zítra žít."

Je kruté něco takového říct. Zvláště když je to o někom, kdo vám mnohokrát kryl záda, ale...

Vypadal dost vyplašeně, toho by si všiml i slepý. Ale tak proč si neužít pohled na to, jak je Weasleyánek v koncích.

"Jak tohle můžeš vědět!"

Asi mě za chvíli prokleje. Už se těším.
Celý rudnul, skoro až fialověl a neovladatelně se třásl po celém těle.
On vlastní neví, kde jsem, takže jsem v bezpečí.

"Řekněme... že tvoje oči toho říkají více, než bys asi chtěl."
Opravdu mě zajímá jak na to bude reagovat, ale pokud to nepochopí, tak je fakt zabedněnec!

Nabral ještě více barvy, pochopil-

"T-ty ses mi hrabal v hla-vě!"koktal vztekem "Cos  všechno..."

"Nic důležitého." Přeruším ho. "Tedy kromě pár věcí o Řádu, ale myslím nic důležitého to tvého života. V nitrozpytu vynikám, umím si opatřit to co chci bez zbytečné omáčky okolo."

On mlčí. Asi by se jinak neudržel.

Už mě to nudí...

"Tak to bychom měli. Měj se Weasly."

Otočím se že půjdu.

Za mnou ještě uslyším: "Jestli jí nějak ublížíš, tak přísahám, že tě zabiju!"

Zasměju se. "No to nevím. Nemáš ani tušení, kdo jsem..."

Takže ho Grangerová už odkopla - nebo jí to vůbec neřekl. Nedivil bych se. Ano, řekl jsem mu, že jsem mu do soukromí nelezl - a to je taky pravda, i když vyhlídka na to byla opravdu hezká... ale neudělal jsem to.

Tak to bychom měli... díky bohu za Hermionu. S tou se alespoň člověk může domluvit. Narozdíl od tohohle tupce! 

***

Když se konečně vrátím do Zmijozelské společenské místnosti, je již hluboká noc. Sednu si do jednoho křesla přímo naproti krbu. Zahledím se do těch plápolajících plamenů, které pomalu slábnou a mizí...

Oheň hřeje, ale přitom i pálí... napadlo mě náhle...

Bylo rozumné se do toho takhle přimíchat... Ne nebylo, ale není to teď už jedno?! Nasedl jsem do vlaku a teď v něm musím jet.

Jak se říká - ustlal jsem si postel a teď v ní musím ležet!

Nesmím o tom pořád přemýšlet, jinak mě to zničí!

~

~~

Tak tohle byla zatím moje naprosto nejdelší kapitola - přesně 1001 slov. Wow! Když jsem to psala na papír vůbec jsem si neuvědomila, jak je to dlouhý (určitě jsou i o mnoho delší díla, ale na mě je to hodně).

Užijte si čtení.💋