Perníčkové války

6.

Všichni už jen seděli v depresích a dívali se někam pryč. Ztratili tolik mužů, že stavět se na odpor by nemělo žádnou cenu. Bylo by to zbytečné. A tak jen seděli a čekali na svou smrt. Najednou se ale něco začalo dít. Celou zemi zahalil stín do své deky a země se začala otřásat. Byla tma a zase nastával ten zmatek jako vždy. Nikdo nic moc neviděl a tak do sebe pobíhající perníčky naráželi. A najednou bylo světlo. Všechny ta záře oslepila. "Páni, lidi to je ráj!" Zakřičel někdo a všichni začali jásat. Země se přestala otřásat, ale stín  byl ještě tmavší než předtím. Nad celou zemí se sklánělo hned několik tváří. "Pozor to jsou lidé!!" Začali všichni křičet. Sedm rukou se natahovalo pro perníčky. Ti, co si je vzali mladí měli štěstí. Smrt byla rychlá. Ukousli jim hlavu nebo je zlomily na dvě půlky. Ale ti, co si je vzali babička s dědou měli smůlu. Čekali je nekonečná muka v podobě žužlání a pomalého rozmočení na kaši za živa v dědových a babiččiných slinách. V ten den, o Vánocích, sice perníčky něměli ten nejlepší den, ale lidská rodina si ho užila.