Jeden Stark nestačí (Iron Dad & Spiderson) ✔️

16. Jaký je verdikt, doktore?

Dneska krátké, ale vůbec nestíhám, pardon. :)

Tony se s povzdychem zadíval na štos čerstvě usmažených palačinek na stole, pak pootočil hlavu na stranu směrem k chodbě s ložnicemi. Promnul si oči; unavené gesto, které mělo pramálo společného s tím, že bylo sedm ráno, jako s tím, že jeho syn stále nevyšel z pokoje.

Bylo mu deset, do teenagera mu chybělo ještě pár let, neměl právo na vyspávání do oběda, zejména ne přes školu.

Znova nespokojeně zafuněl, vrhaje krátký pohled na své hodinky. Peter měl dobrých dvacet minut, než museli vyrazit do školy, a nezdálo se, že by chtěl opustit svůj pokoj.

Ani ne o dvě minuty později stál Tony před jeho pokojem. „Petere?" Zaťukal na dveře, ale nedočkal se odezvy. „Petere, no tak, brzy musíme vyrazit." Když mu ani tentokrát nebylo odpovězeno, vzhlédl ke stropu: „Jayi?"

„Peter spí, pane."

Tony se zamračil. „Spí?"

„Ano. Ovšem podle mých sk –" Dál se nedostal, protože Tony bez váhání otevřel dveře, připraven seřvat Petera za to, že zase šel spát pozdě...

A zjistil, že nemůže. Sotva ho viděl, jak leží rozvalený přes celou postel, vlasy rozcuchané a tvář zabořenou do polštáře, vztek ho nad roztomilostí toho výjevu přešel. Jenomže něco bylo špatně, cítil to v kostech, a trvalo mu jen další vteřinu, než si všiml, že Peter má vlasy potem slepené k sobě a tváře rudé.

Neklidně se zamračil, tohle se mu nelíbilo. Tiše přistoupil až k posteli, před níž si klekl, a přiložil ruku na Peterovo čelo. Téměř ucukl, když se jeho ruka střetla s žhavou pokožkou. „Jarve?" špitl.

„Podle mých skenů," zopakoval jeho umělý sluha s lehce otráveným podtónem, jako kdyby chtěl říct ‚kdybys mě nechal mluvit, už bys to věděl', „má Peter teplotu třicet osm celá dvě desetiny stupně Celsia."

„To není dobré," zamumlal si pro sebe.

„Nepovídejte, pane."

„Jarvisi, přísahám, že – oh, dobré ráno, Petey. Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit."

Jeho syn na něj malátně zamrkal, lehce sebou škubl, ale ani se nepokusil zvednout. „T-ti?" hlesl ochraptěle, hlas tichý a skřípavý. „Je mi nějak blbě."

Tony se krátce, bez dechu zasmál. „Jo, to bude tím, že máš horečku, Petere." Natáhl k němu ruku a pohladil ho po vlasech v uklidňujícím gestu, při němž Peter opět zavřel oči. „Jarvisi, buď zlatíčko a zavolej mi sem Bruce, ano?"

Umělá inteligence neodpověděla, ale zanedlouho se ve dveřích objevil Bruce, ve tváři ustaraný pohled, který se jen prohloubil, jen co uviděl Petera. „Dobré ráno, Petere, Tony."

Peter pootevřel oči, ale jediné, co ze sebe dostal, bylo „br no, srjdo Bci", zatímco Tony v odpověď kývl.

Doktor přišel až k němu a stejně jako Tony předtím, i on přiložil svou ruku k jeho čelu, ačkoli mu Jarvis řekl, o co jde. Úspěšně ignoroval Tonyho tiché „nejsem doktor přes tyhle věci, pche", jak tomu už bývalo zvykem, a místo toho provedl krátkou prohlídku. (Nebyl terapeut, ale se svými sedmi doktoráty, nemožnými Avengery a malým synovcem si přeci jen prošel určitým základním výcvikem, co se týče diagnostiky nemocí, jejich léčení a případně nenáročných operací. Někdo se o ta nemehla postarat musel.)

„Jaký je verdikt, doktore?"

Bruce protočil očima. „Jen klasická nemoc. Nehnal bych to do antibiotik, stačí nasadit léky. Jako obvykle, udržovat ho v teple, nenamáhat se, i když Peter nevypadá, že by se zmohl na něco náročného. Dokud nezvrací, je to v pořádku. Nanejvýš za pár dní to vyleží."

Tony úlevně zavřel oči a svěsil doposud napjatá ramena. Věděl, že Petera netrápí nic vážného, ale slyšet to bylo mnohem uklidňující. „Výborně. Slyšíš to, Jarve? Dej vařit vodu na čaj, prosím tě. A vyčisti mi rozvrh, dneska nepracuju. Mám nemocného syna, ať se ostatní zařídí, jak chtějí."

„Jak si přejete, pane."

Tony se obrátil k Peterovi, který na něj zíral se skelnýma, hnědýma očima. „Co říkáš na to, že bychom se přesunuli do obýváku, pustili si nějaké Disneyovky a odpočívali, hm? Jak znám Clinta, nakonec nebudeme sami."

Nepletl se. Společně s celým týmem skončili na gauči s hromadami dek, všichni přitulení k sobě, a sledovali Ledové království.